Smrt jako jediná spravedlnost?

„Odsuzovali mě, protože jsem neplakala, když můj bratr odešel. Ano, byla jsem smutná, ale zároveň vděčná, za tu dobu, co tu s námi byl.“

Ženě, která sevřela papežovu ruku, při jeho návštěvě v České republice, pomohla těžkou životní zkoušku překonat víra. Ač jsem sama ateistkou, při rozhovoru s tou nádhernou, mladou maminkou tří dětí, jsem jí záviděla onen klid, vyrovnanost a víru v hezčí život, který zesnulé očekává na onom světě.  Měla krásně modré oči a nikam nespěchala.  Když rozhovor vyšel, mnohé překvapilo, že v Boha věří mladí lidé. „Já jsem si myslela, že to drží leda starší lidi na vesnici, kteří měli kostel povinně.“ řekla mi kamarádka, když odložila noviny. Nevím, jestli to dřív byla povinnost navštívit v neděli kostel tak jako dnes celé rodiny vyráží do obchodních center. Myslím, že to byla obrovská úleva, pohlazení a hlavně vědomí, že jít dál se musí, že jiná cesta není. Dnes jsme se svými myšlenkami sami. Bojíme se je pojmenovat, nechceme nikoho otravovat, protože máme za to, že druzí mají také svých starostí dost.

Když jsem byla malá, a v televizi viděla pohádku o kmotřičce Smrti, byla jsem přesvědčená, že vím jak na ni, na potvoru. Prostě otočím postel s milovanou osobou, aby ta baba zákeřná musela odejít s nepořízenou. Přála jsem si nesmrtelnost pro všechny lidi, které mám ráda, pro všechny, kteří mě pohladili, usmáli se na mě. „Holčičko, smrt je jediná spravedlnost,“ řekla mi na pohřbu babičky její sousedka. Já tu ženskou, nejen v té chvíli, neměla ráda. Byla starší než babička a pořád naříkala, že už tu nechce být, že určitě brzy zemře… Jak to, že Bůh si k sobě vzal babičku a ne jí?“ zeptala jsem se dědy a sevřela jeho teplou ruku. „Copak by ji tam chtěl, nedivím se mu, že si vybral naši babičku,“ řekl děda statečně, ale napuchlé oči, které se znovu zalily slzami, ho prozradily. Není to vůbec jednoduché vědět, že žádné nikdy už nebude.  A pak odešel on a pár let poté i můj táta. Křičela jsem, bouchala pěstmi do polštáře a nic na světě mě nemohlo přesvědčit, že jejich odchod je spravedlivý. Ještě ne. Ještě tu mohli být. Sobecky jsem kladla podmínku za podmínkou. „Teď už je tátovi líp,“ chtěli ostatní zmírnit bolest.  Dnes, s odstupem času, už vím, že víra by pomohla. Doznívaly ke mně poznámky o duši, která opouští tělo a vrací se po nějakém čase na zem. Byla jsem zlomená a chtěla jsem ho zpátky. Není to spravedlivé. Ani trochu. „Čeká nás to všechny, proto je smrt jediná spravedlnost,“ slyšela jsem a četla. Ale pochopit jsem to nedokázala a hlavně nechtěla.

Proč by někdo přetnul nit života dobrovolně, předčasně? Proč by blízkým lidem působil takovou bolest, říkala jsem si, když se zastřelil můj milovaný herec pan Brodský. Když svou životní pouť ukončil Karel Svoboda.  Nedávná smrt Petra Muka a dnešní zpráva o skonu Ladislava Smoljaka bolí a pálí, i když je člověk neznal osobně.  Dávali nám, ať už ve svých písních, tak ve svých rolích, slovech, gestech, úsměvech pocit, že život na zemi je strašně fajn, že stojí ho za to žít.

Nemá smysl pátrat, proč někteří odešli dobrovolně a proč některým bylo dáno tak málo času a už vůbec ne, jestli je to spravedlivé. Každý máme vyměřený na tomhle světě časový úsek, ve kterém musíme žít – trochu pracovat a hodně se smát, hodně se milovat a málo se vztekat, hodně se těšit na zítra a málo přemýšlet o včerejších těžkých slovech, která padla. A za lidi co odešli, a jejichž ztráta nás dnes tak bolí, být vděčni. Za to, že tu s námi byli, a že jsme byli součástí jejich životů. A vůbec není podstatné, jaká ta vzdálenost byla.