Škola nervů

Srdce jsem měla v krku, žaludek na vodě, v nohách neklid, v prstech brnění, pokukovala jsem po hodinách, abychom nepřišli moc brzy a v žádném případě pozdě. Akorát. Včas. Je to přeci jen poprvé a první dojem se pamatuje….

Mezi dvěma culíky nadskakovala brašna ze série „Princezny Disney“, drobounká ramínka se co chvíli rovnala – to od pýchy, že ten den už je tady. První školní den. Den, který už se nikdy nebude opakovat. Už nikdy nebude tak doopravdy poprvé.„Nepřijdeme pozdě?“, ujišťovala se."Ne", určitě posté jsem se podívala na hodinky. Zdravili jsme stejně pobledlé rodiče a stejně vzrušené žáčky.Jen aby jim to vydrželo“, řekl jeden tatínek moudře a zapálil si cigaretu.„Umřete na rakovinu“, řekla mu naše dcera přísně a manžel vrátil svou krabičku do kapsy a odsoudil chuť na potom.A pak jsme zasedli ve školních lavicích – děti premiérově a my dospěláci jsme se nasoukali do nich chvíli poté,  jednak abychom oprášili dávné vzpomínky a taky se od paní učitelky dozvěděli, že škola má přichystané úkoly i pro rodiče. Zbytek dne jsem pak strávila označováním, zabalováním, popisováním. Izolepu jsem našla i v podprsence a nůžkami jsem se stříhla do stehna. Hned první školní den jsem potřebovala náplast a prášek na bolest hlavy.Když jsme se probudili do druhého, už neslavnostního školního dne, dcera se zvedla na loktech a povídá:

„Znovu tam mám jít? A proč? Vždyť já už všechno umím, i počítat do stovky a psát taky. Mami, já už tam chodit nebudu“, řekla stejně nekompromisně jako tenkrát, kdy Ital Carlo přestal zabírat místo v jejím srdci. Už ho prostě nechci…

A stejný rozhovor probíhal každé školní ráno.

Přejela jsem hřbetem ruky zářijovou stránku v notýsku.„Podívej, dva týdny ve škole a kolik už máš jedniček!“„Paní učitelka nám je dává proto, abychom ze školy neutekly, víš“, vysvětlovala mi roztomile a podala mi další víčko od Pribiňáčku, která sbíráme…vida motivace, to by mohlo zabrat.„Chceš být přece paní učitelkou, a ty se musí hodně učit“, zkoušela jsem našlapovat po dětské dušičce po špičkách.„Už nechci bejt paní učitelkou, budu uklizečkou“, řekla pyšná na svou rozhodnost a lžička zazvonila o stůl. Jako ortel….Moje holčička, ta přece bude mít vysokou školu, ne dvě, a doktorát…a …a kde je slib, že ji nechám jít její vlastní cestou?„Ve sklárně tě vezmou vždycky“, přidal svou i manžel od rozečtených novin. „Maminka ti hodně brzy ráno udělá svačinu a pošupajdíš“, dodal pobaveně. „A dostanu tam Volvo?“, zeptala se dcera bezelstně a opravdově, že už nevěděl co říct a raději se vrátil situaci v našem kraji. Nedobytnou hradbou z novin mě odsoudil, abych pokračovala ve vzdělávacím procesu sama.S horou vyžehleného prádla jsem se vydala do dětského pokoje. Cesta protkaná lego kostkami připomínala fakírovo lože. Vrávorala jsem mezi školkou z plyšáků a jejich rozečtenými knihami. Ale když se jeden z nich rozběhnul, už jsem to nevydržela….„Ty chceš být uklizečkou?! Vždyť pro to vůbec nemáš ani základní nadání!!“. Morče se před mým ječákem schovalo za skříň.Dosedla jsem na válendu, do sbírky skleněných, duhových kuliček….Dcera se objevila ve dveřích: „Mami, já už nechci být uklizečkou. Víš, čím budu?“ Místo položené otázky jsem jí otřela knírek od Pribiňáčku, i když jí slušel.„Mám na to talent. Budu maminkou. Táta říkal, že jsem celá Ty!“