Dokud si Rudolf Havlík vyskakoval na blogu, surfoval na Srí Lance, psal knihy, vyskytoval se vedle krásných žen a do Číny lítal tak často, jako ostatní chodí do místní knihovny, byl pro většinu borec. Pak oznámil svůj záměr natočit vlastní celovečerní film, na který se každé Vánoce budeme koukat v televizi. Najednou to byl blázen.
Pořád ještě krásný blázen, který slepuje křídla Kanagomem a věří, že jednoho krásného dne skutečně poletí. Když pak se svým filmovým debutem „Zejtra napořád“ seskočil přímo na červený koberec filmového festivalu v Karlových Varech, ozvaly se hlasy, že letošní Vánoce budou o ničem.
„To jsem fakt řekl s těma Vánocema?“ zeptal se Ruda, když jsme se sešli v kavárně filmového klubu.
Jasně. A taky, že chceš jednou být nechutně slavnej a bohatej!
(smích) A kdo by nechtěl? Ty bys nechtěla?
Rudo, jaký je to pocit natočit svůj filmový debut, a hned se s ním dostat na červený koberec?
Je to boží. Ego ti to vystřelí do takový vejšky, že je strašně těžký se pak vracet zpátky. Moc jsem si to neužil. Nemám rád vystupování před lidma, raději jsem za kamerou. Bylo to peklo, muka. Čekáš, jestli se lidi budou smát. Thermal se řehtal, vybuchoval, lidi nám tleskali ve stoje. O to víc nás překvapily ty reakce pak.
Co tvému filmu nejčastěji vytýkají?
Máme všechny mouchy debutů. Nejde se líbit všem. Podcenili jsme to, že jsme lidem neřekli: Tohle jsme natočili za hodně málo peněz. Podařilo se udělat vizuál tak, že nepůsobí levně. Musím se smát, když slyším, jak lidi říkají, že je vidět, když jsou na film peníze. Film by se měl dělat s rozmyslem, nejsme supermarket na levné věci. Nechci utrácet za něco, co nemá přidanou hodnotu pro diváka. Kritika je důležitá. A vždycky se najde člověk, kterého to mine. To je riziko masové tvorby.
Jak se film líbil tvé mamince? Vím, že máte spolu moc hezký vztah.
(smích) Moje máma je moje máma. Ta je úplně jiná. Samozřejmě se o mě bojí. Na filmu byla s mým bráchou v kině v Sokolově: „Tak jsem viděla ten film. Pěkný. Tos byl celej ty.“ Brácha mi napsal, že je na mě hrdej.
Kde ty sám vidíš tu zásadní chybu? A co s odstupem času vidíš, že se mohlo udělat jinak?
Nedělám film proto, aby na něj přišlo pět lidí. Když chceš lidi dostat do kina, tak jim musíš říct, na co jdou - jestli je to komedie, nebo drama. Film se nedá zaškatulkovat, a to je v dnešní době průšvih. Musíš udělat kompromis, a já ho neudělal v tom, že jsem si nevybral. Zmýlil jsem se, že jsem se neorientoval na jeden žánr. My jsme to uvedli jako „multižánrovku“. Jenže ve chvíli, kdy chceš film prodat, musíš se přizpůsobit, vybrat si. Ten dort je chvílemi nedopečený, takhle to prostě nejde udělat. Tedy jde, ale nejsem Tarantino.
Jak vůbec vznikla potřeba natočit celovečerní film? Ozývají se hlasy, že jsi raději měl zůstat u psaní, které ti jde dobře.
Ne, to nebyla potřeba. To byla věc, kterou jsem vždycky chtěl dělat. Když jsem byl mladej, tak jsem byl blbej a šel jsem na jinou školu, než bych měl jít nebo to zkusit. Ubíral jsem se, míjel jsem se s tou branží. OK, miloval jsem filmy, maloval jsem si je. Řekl jsem si, jestli chci někdy doopravdy točit filmy, musím udělat jako první věc celovečerák, který pro mě bude vstupenkou do toho světa. Myslím si, že když mají lidi film rádi a jsou trošku tvořiví, a doufám, že já jsem, tak se do toho dokážou dostat. A pak je to o tom, že se obklopíš lidma, kteří ti pomůžou a poradí, když potřebuješ.
Takže Filmový festival v Karlových Varech byl svým způsobem promocí a místo červeného diplomu jsi dosáhl na červený koberec. Jaké jsou reakce kolegů z filmové branže?
Většina za sebou má to své kolečko dehonestace. Já to moc nemám rád, když mě lidi chválí. Pak přemýšlím, co jsem udělal špatně. Honza Bradáč z Falconu mi řekl jednu strašně důležitou věc: Ať jsi dělal, co jsi dělal, ať to stálo dva miliony, nebo padesát. Tímhle jsi to dal ven a dostal ses do první ligy. Nikoho nezajímá, co jsi udělal špatně. Buď chceš první ligu hrát a svoje místo si musíš vybojovat, nebo spadneš zpátky. Film jsme prakticky hrabali z nuly. Vznikal 4 roky, rok a půl jsme měli nucenou pauzu.
Jak ses tehdy cítil?
Strašně. Film byl mrtvý. Měl jsem natočenou půlku filmu, rok a půl jsme bojovali, aby se to mohlo dodělat. Pak jsem se dostal k panu producentovi Krátkému a on z nějakého důvodu řekl „OK“. Když jsme to pak dotočili, zalíbilo se to Falconu a panu Bradáčovi, to je člověk, kterého si nesmírně vážím.
Který film a režisérskou práci máš ty osobně rád?
Mám rád Smrt krásných srnců, protože je geniální. Stejně jako pan Hrušínský. V tom filmu je všechno dobře. Mám rád Obecnou školu od Honzy Svěráka.
Co chystáš dál, prozradíš exkluzivně pro naše čtenářky?
Dostal jsem nabídku na režii filmu, který jsem nenapsal. Je to o průšvihu, který tě dostane na kolena. A je to pro mě velká výzva. Pro mě nejsou peníze motivace. Nepotřebuju barák, bazén. Raději si zaletím na Srí Lanku a zasurfuju si za pár šupů.
Je „Zejtra napořád“ o odkládání začátků? Hodně lidem vadí mluvený komentář, který prý filmu škodí a vidí v něm snahu o mentorování.
U toho filmu byl ten problém, že on svým způsobem těm lidem říká, že je to na ho**o, když vezmeš hypotéku, je lepší, když si žiješ po svým. Já naprosto chápu, že to spoustě lidem nevoní. Místo aby se zasmáli sami sobě, tak si řeknou: „Ty vole, to je ale kr**én.“ V tom filmu je spousta věcí, které můžou lidi naštvat, pokud nemají odstup.
Teď se ale trošku stavíš do pozice mentora…
Tak ono to není úplně o mně. Já si na to fakt nestěžuju. Společnost je nějak nastavená, máš nějaký základní pravidla, který jsou daný jako nějaká normální forma chování. Ve chvíli, kdy ji porušuju, dělám si, co chci, a pak nemám co huby a platím nájem jen taktak. Tak těm lidem to přijde nezodpovědný.
V tom názvu „Zejtra napořád“ je obsaženo všechno, co je podstatný. Jednou přijde den, kdy si řekneš: To je dneska. Věřím tomu, že každý jeden z nás - jednoho dne se probudíš a uděláš něco jinak. Lidi se bojí toho, co je nový a jiný. Čím jsi starší, tím to je těžší. To rozhodování je těžší, protože máš závazky. Říkáš si, že nemůžeš. A můžeš. Nejtěžší je to potom udělat. A o tom ten film je. Každý den si říkáš, zítra už prostě nemůžu, nechci. Zejtra se seberu, rozejdu se s ženou, protože už se nemáme rádi, ale prostě nikdo to neudělá. Budu muset řešit tohle a tohle, ježíšmarja, rozdělit barák...
„Zejtra napořád“ považuji za oddychovku, není to žádné mentorování, kdo si tam chce myšlenku najít, tak si ji tam najde.
Rudo, v čem vidíš poslání pohyblivých obrázku a co tebe osobně motivuje?
Je to o těch snech a musíš pro to něco udělat. Když se nad tím zamyslíš do hloubky, Pavel tím příběhem propluje jako floutek, on se v tom plácá. Věřím tomu, že lidem musí být nesympatický. To jeho chování lidem, kteří mají smysl pro zodpovědnost, musí vadit. Což a priori vylučuje, že by se jim film mohl líbit.
Drží mě práce. Mám možnost dělat to, co mě baví, a nechci se toho vzdát. To, co jsem udělal, byla pro mě jen startovní čára. Jsem na začátku a pokoru v sobě mám. Necítím zklamání. Čeká nás teď premiéra na Slovensku. Dokázat něco prvním filmem je limitující. Já ten kopec mám ještě před sebou.
Rudolf Havlík vystudoval Střední průmyslovou školu grafickou v Praze, vystřídal řadu oborů jako profesi i jako vášeň – spisovatel, scenárista a režisér. Je vášnivým cestovatelem a většinu volného času tráví v Asii. Pracovní i osobní zážitky a pocity především z cest po Asii vtělil do desítek blogů, za které byl dvakrát vyhodnocen jako blogger roku, a do čtyř knih, a čerpal z nich také při vzniku svého prvního celovečerního hraného filmu Zejtra napořád, který je jeho autorským debutem.
(Falcon)
Foto zdroj: Rudolf Havlík
Napsáno pro ŽENA-IN.cz
