Rok 1968 podruhé

Psal se rok 1968 a karavana tanků s bratrskými úmysly převálcovala jeden národ. Ukrutně bolestivá smrt v plamenech studenta Jana Palacha, stejně jako kdysi dávno mistra Jana Husa, byla zoufalým činem lidí, pro které měla pravda cenu nejvyšší. Vlastní život. 

Socialismus s lidskou tváří, který přišel po prašné noci beze spánku, vštípil těm, kteří neměli možnost nebo sílu opustit své domovy, okázalou lhostejnost.  Ta se zakořenila v duši pokořeného národa, a tam rostla a bobtnala, až její rozpínavost dosáhla dnešních dnů a nabyla obludných rozměrů. Uštěpačně se vysmívala svým hrdinům, kteří se naivně vzepřeli a projevili snahu něco změnit. Po včerejší demokratické volbě prezidenta republiky se zdá, že snadnější by bylo vrátit rozbouřenou řeku do sevření jejích břehů, než českému národu vypálit důstojnost. Lidé se, v rámci pudu sebezáchovy, začali vyhýbat všemu, co vyžaduje sebemenší úsilí, trošku bolí a nic z toho nemají.

Zažloutlé fotografie „Pražského jara“ jsou němým svědkem jedné velké zrady. Když mi děda poprvé pustil Karla Kryla a vyprávěl, jak často bylo bolestivé pro slušné lidi zůstat a žít v této zemi, s mladickou nerozvážností jsem tvrdě odsuzovala ty, kteří odešli. Dnes na ně hledím s obdivem. Opustit domov a odejít vstříc obrovské nejistotě jen proto, že se odmítám smířit, vyžaduje nesmírnou odvahu.

Nový prezident, kterého si zvolila část národa svou lhostejností, ve své aroganci nevidí tu obrovskou ubohost takového vítězství. To, co v roce 1968 dokázaly zničit statisíce tun těžké vojenské techniky, včera dokázal převálcovat jeden jediný člověk. Sedíte v obývacím pokoji, do kterého právě vjel tank, kanón s hladkým vývrtem 125 mm máte mezi koleny, a je vám jasné, že už nikdy nic nebude tak, jako dřív. Odcházející prezident se zlostně přivřenými víčky komolí dvě, pro něho cizí slova – pravda a láska.

Přátelé se na mě zlobí, protože se rovněž odmítám smířit a stát se lhostejnou k tomu, co se děje kolem mě, protože to stejně nemáme možnost ovlivnit. Tu šanci, aby zvítězila slušnost, jsme v Karlu Schwarzenbergovi ovšem měli a nevyužili ji… Předávka při štafetovém závodu ztratí jakýkoliv smysl, když vám druhý závodník (Ano, život je závod na krátkou trať, který si můžeme užít nebo přežít) sdělí, že výsledek stejně neovlivníme. Bolest prožitou bez berličky zvané Lexaurin si snáze zapamatujeme a jakkoliv se to zdá šílené, postupem času jsme vděčni, že jsme ji mohli prožít naplno.

Pane Schwarzenbergu, i Vy všichni, přátelé, kteří jste věřili ve vítězství slušnosti, bylo mi nesmírnou ctí s Vámi ten kus cesty jít. A doufám, že se zas brzy potkáme v těch lepších časech. :)

 

Autor: Hana Novotná | neděle 27.1.2013 10:00 | karma článku: 38,01 | přečteno: 3362x