„Tak mi řekněte, proč jste přišla“, zeptala se psycholožka, která mi byla nesympatická už od pohledu, listujíce nervózně v kalendáři. „No… ono je toho víc, a já nevím kde začít..“, na to já, naštvaná, že jsem tam vůbec lezla. Mohla jsem se ze všeho vybrečet kamarádce Petře nad lahví Lambrusca, a necítila bych se teď jako idiot, kterej ze sebe neumí vymáčknout kloudnou větu, natož odhalit ženštině s ostrými rysy svá nejitimnější zákoutí…
Už si nepamatuji, jak to sezení u psycholožky (před lety) dopadlo. Vím, jen že to bylo rychlé a k ničemu. Stejně se to pak vyřešilo u Lambrusca…
U psychologa už jsem od té doby nikdy nebyla…když bylo ouvej mně nebo některé z kamarádek, úměrně hoři, se vybral účinný tekutý lék, který zaručeně zabral. Jenže ty roky, kdy jsem se z opice vylízala za jeden den, jsou nenávratně pryč, a i ty facky od života bolej nějak víc. A bojím se na ně použít osvědčenou léčebnou metodu z raného mládí, abych neskončila na protialkoholním léčení.
Dnešní doba s pohrdáním pohlíží na slabochy, kteří odhalují veřejně svou duši, své city a pocity… Navzdory tomu, jsme svědky striptýzu duše dnes a denně. Třeba právě v internetových diskusích, které jsou vlastně takovou psychologickou šatnou, kde pod nickem, nepoznáni, odkládáme svoje hoře, vztek, rozčarování v bláhové naději, že tady nás někdo vyslechne, když toho doma nejsou schopni. Nebo nemají čas, nebo chuť…nebo obojí.
V Americe, zemi zaslíbené, má každý svého psychologa nebo psychiatra. V zemi, ve které jsou všichni „happy“ si ten věčný úsměv musí nějakým způsobem vybrat svou daň. V podobě samoty, která až bolí, v podobě přeplněných ordinací renomovaných psychologů. A všechno je to důsledkem odcizování, uzavírání do sebe, a nejvíc pak strachem, aby naši nejbližší náhodou neodkryli, jak se bojíme, co nás trápí…Američané se tohoto druhu obnažování - až na holou duši - tak bojí, že raději utrácejí horentní sumy za seance na kožených pohovkách, na kterých se tetelí už jen při myšlence, že mají stejného psychologa jako Jim Carrey. Psychologa, který si možná,při vaší intimní zpovědi, přehrává dopolední dostaveníčko s milenkou, nebo si jen čistí nehty…
To co se dříve odehrávalo v kostele, ve zpovědnici, je dnes tvrdým biznisem na kožených pohovkách. Protože dnes lidi už nevěří v nic, natož v boha. Nevěří v přátelství, rodinu…Ono totiž mít dobré vztahy, dá hrozně moc práce, a nikohomu nemůžete zaplatit, aby to udělal za vás.
Nevím, jak daleko nás to dobrovolné odcizování odvede, ale důsledky pro naši duši jsou, již teď, katastrofální…
- proto je tolik osamělých duší na internetu,
- proto nás hezké slovo od cizího člověka zabolí,
- proto vyhledáváme ordinace psychologů, protože nás bolí
…a neumíme říct...kde
