Pro pár vajec...

Teprve až to tvoje psaní začne sypat, tak mě to začne zajímat..

Obyčejný podvečer, nejmenovaného pracovního dne v nejmenovaném českém městě...Já za počítačem, babička si čte u kuchyňského stolu, dcera si hraje s Kenem a Barbie na manželství.

V tom zarachotí klíč v zámku, dveře letí, táta vchází do dveří...babička v tu ránu,ač chodí o francouzských berlích, zapluje do svého pokoje, dcera skočí  do bačkůrek, Ken s Barbie místo plánované dovolené letí pod gauč, a já bleskovou rychlostí od počítače.

Manžel nakoukne do pokoje, všichni na svých místech....spokojený úsměv:

"Jak jste se měly holky moje? Co je k večeři?

"Super tati. Maminka zase napsala článek, o nějakých slepičkách... Asi o těch co chcíply babičce Růžence"

Manžel se na mě nedůvěřivě podíval:

"Odkdy tebe zajímají slepice natolik, abys o nich mohla psát?!"

Na článek toho o nich vím náhodou dost", nedala jsem se já-typicky městská holka, která se slepic bojí.

Manžel se jich samozřejmě nebojí, však spolu skoro vyrostli - několik jejich generací a on, kluk z vesnice, kterej život na vsi miluje a kdysi dávno doufal, že tu lásku přenese i na mě.

Za těch 15 let manželství jsem se sice nechala na pole zahnat dvakrát,  ale do pluhu se mu mě nepodařilo zapřáhnout ovšem ani jednou, rozeznám řepu od kukuřice, králíka podrbám za ušima a slepicím hodím zrní přes plot. Bližší cestu jsme k sobě nenašly. 

Ale miluju dřívější českou vesnici, kdy se všechno odehrávalo v místní hospodě. Výsadou svobodných holek byl povolený vstup a pobyt (často do ranních hodin) to těchto kulturních zařízení. Já jsem prošla hned prvním vstupním testem, kdy jsem si, jako většina městských holek, neobjednalamalé pivo, ale samozřejmě velké. Moje známá už takový štěstí neměla,a když si špitla o malé (protože pivo jinak vůbec nepije) hostinskej se na ní podíval s nehranou opovržlivostí: "Jo tak to si krasotinko radši dej džus, parchantit pivo tady kvůli tobě nebudu...!"

Prošla jsem si celým seznamovacím rituálem s vesnickým životem...od dlouhého a zvídavého "Dobrýýýýýýýýýýýýýýýýýýý den slečinko až po kerápak si ty slípka??" přes zabíjačku, kde mi bylo dovoleno (s dozorem)míchat krev nebo krájet sádlo na kostičky...to vše opepřeno vtipnými komentáři místních usedlíků..vzduch byl prošpekován mastnotou a já obklopena masem ze všech stran měla zoufalou chuť na něco skladkýho.

"Z tebe nikdy nebude vesnická holka", vzdal to manžel po několika letech, když zjistil, že jsem schopná akorát nandat do přepravky brambory, cibuli a česnek a do plast.zásobníků vajíčka od slepiček a pěkně za ty dary naší babičce poděkovat...což udělám vždycky ráda, protože vím, že život na vesnici je pěkná dřina.

"Tak co, kdy ti začnou platit za ty tvoje výtvory", rejpnul si do mně manžel u večeře

"Už jsem dostala zaplaceno" pořádně jsem si vychutnávala moment jeho překvapení...

"Za poslední článek jsem dostala čokoládu a dvě vajíčka a mám slíbenej med...pokud ten další bude za něco stát" vysázela jsem konečně své triumfy na oválný stůl.

V jeho očích jsem po dlouhé době viděla....naději, že ve mně trocha toho vesnického ducha přece jen bude..."

Inspiraci k článku jsem čerpala od Stedrika, a tímto mu děkuji :-))