Bradičku vzdorovitě zdvihl nahoru a pokrčil čelo. Auto na dálkové ovládání přitisknul k tělu. „Nelíbí se ti? Sám sis ho vybral.“ "Musím tě vážně zlochtat, aby ses začal smát?" "Nemůžu se smát. Nemám důvod."
„Ježíškovi jsem napsal dlouhý dopis a přinesl jen tohle pitomý auto.“ „Proč pitomý?!“ „Už se mi nelíbí.“ Otočil se k matce zády, aby neviděla jeho oči. Až mrští autem o zeď a práskne dveřmi od dětského pokoje. „Tome…,“ hlesla. „To auto stálo hrozně peněz…“
Když vešla, seděl na posteli zády k matce. „Mám objednat pizzu?“ chtěla nastolit mír v pidi rodince. „Nemám chuť, mami.“ Poznala z hlasu, že pláče a ostrá bolest se smísila se zbytky udusaného vzteku a rozbušila rychlostí blesku rozbolavělé spánky. Sedla si k synovi a objala ho. Setřásl její ruku a přitiskl se ke zdi.
Ve dveřích cvakl klíč. Do otevírajících se dveří se rozezněl známý, dvacet cigaret silný, kašel. Podívali se na sebe – táta!!!
Následovala syna, který už v předsíni zářil jako vánoční stromeček sám. Všimla si nejdřív velkého kufru a prosby v jeho očích. Neprosily však o odpuštění. Říkaly: pojďme o tom nemluvit. Aspoň dnes večer. Když už je ten Štědrý den. Usmála se. Přitiskl syna k sobě. „Nestůjte tady, běžte do obýváku,“ všimla si jeho zmuchlané košile.
Odnesla kufr do ložnice a u dveří obýváku zůstala stát. „Jsem tak šťastnej, tati, že si tady. To jsem si přál ze všeho nejvíc.“ Tomáš se tiskl k otci. „Máš hlad? Jedl si něco?“ snažila se do otázek schovat rozpaky. „Myslel jsem, že budu večeřet doma. S vámi,“ podíval se na ženu, pak na syna. „Máma udělala strašně dobrej salát. Ale kapra nemáme. Jen řízky,“ dodal Tomáš zklamaně. Každý rok šli s tátou kapra koupit. Letos táta nebyl doma. Tři měsíce. „Stejskalo se mi po vás. Kde mám kufr? Jsou tam dárky,“ těkal očima po místnosti. „Salát se mi letos opravdu povedl,“ usmála se znovu a ve dveřích se otočila: „Pak si uděláme kafe.“
„Půjde to opravit. Jen přimontuju kolečko a s tím ovládáním si zítra pohraju,“ zvedl k ní pohled. Stála na prahu dětského pokoje a rukou mu naznačila, aby přišel blíž. Tomáš spal a usmíval se. Tři měsíce o něj škemrala, kupovala jej, hladila, vyvářela milovaná jídla. Jen pro náznak úsměvu. „Odpustíš mi, někdy?“ zeptal se a oči plné slz svítily do noci. Usmála se. Měla nejhezčí úsměv na světě. Smály se nejen její rty, ale i oči. I nos se krčil smíchem. A probleskoval i do vlasů.
-----------------------------------
Moji milí čtenáři a diskutéři,
Chyběli jste mi tolik, že jsem měla jedinou možnou volbu – vrátit se. Jak za starých dobrých časů - přijďte si počíst, popovídat, pobýt. A nenechte se otrávit.
Do nového roku jsem si žádná předsevzetí nedávala, snad jen…víc se smát. V životě se nedějí jen veselé věci. Ale pojďme se na ně dívat s úsměvem.Dva tři úsměvy denně (za začátku)nás nezabijou. A postupně můžeme dávku zvyšovat J)
P.s.: Arthe, já vím, že se do jedné řeky se nevstupuje 2x, ale co když nás ta řeka vábí, vzrušuje, těší, baví… :o))
V diskuzi pod mými články, z neznámého důvodu, číhá pomatenec, který si říká Istvan Vinnetou. Jeho jediným cílem je znehodnotit diskuzi hloupými příspěvky, urážkami všech, kteří do diskuze přispějí. Zkusila jsem všechno možné i nemožné a zjistila, že funguje jediné - nereagovat. Proto bych požádala i Vás o stejný přístup. Nezájem je to jediné co lidem jeho typu vadí. Zastávám názor, že lidé, kteří na sebe chtějí upozornit jen urážením a ponižováním druhých, si naši pozornost nezaslouží.
Děkuji za pochopení.
Vaše
Hana Novotná
