Poslední štace

otočila se k oknu, aby nebyly vidět slzy, které se vylévaly z brázd na obličeji... zamlžily pohled na neznámou krajinu.

"Mami, tady se ti bude líbit...

Ty brečíš...proč?? Tady máš všechno. Víš, že do tý práce chodit musím. Nedělej mi to tak těžký.

Co myslíš, že budou říkat ve vsi...že jsme se tě zbavili.

Ale podívej, tady si rychle zvykneš, budeš tu jako doma..."

Přílítla do pokoje, nepřátelsky si změřila obě vetřelkyně, přistoupila ke stolku a zámachem ruky srazila k zemi fotografii v rámečku, kterou tam mladší ze žen před chvilkou postavila.

"To je můj stolek. Jděte pryč, já tady nikoho nechci".

Ve dveřích se objevila pečovatelka:

Sehnula se pro obrázek na zemi, pohladila ho hřbetem ruky a postavila na noční stolek nové spolubydlící, povzbudivě se na ni usmála.

"No tak paní Zárybnická, aspoň tu nebudete tak sama. Paní je skoro stejný ročník jako vy, určitě z vás brzy budou kamarádky".

"Hele mami, tak se tady pěkně zabydli, já musím jít do kanceláře podepsat  ještě nějaký papíry", vlepila matce letmou pusu na tvář a s úlevou se protáhla k východu.

Pečovatelka ji následovala.

"Doufám, že umřeš brzy... jako ta před tebou", řekla starousedlice a zapnula televizi.

"Bolí mě hlava, mohla byste to, prosím, ztišit", poprosila jen a sedla si na postel...

Řvoucí televize bušila do spánků. Zavřela oči a natáhla se na postel. Zkřížila ruce na prsou.

Teď kdyby přišla, tak se nebudu zlobit.

          ------------------------------

Doma...Její útulná malá kuchyňka, ve skleněném výklenku všemožné bylinky, mezi které se vždycky nějak vtěsnal mourovatý kočičí mazel.

Peřiny na okně, které upíjely jarní vzduch...když si ji večer přitáhla k bradě, cítila takovou něhu a štěstí a pocit domova.

Uvařila si meltu, sedla si ke stolku pod oknem. Tohle je moje poslední kafe, poslední pohled z okna.

Nervózně rukou přejížděla po ubruse, sem tam...

Ani jediný záhyb...

Jediný důvod, aby mohla zůstat doma.

Očima hladila každičké místo v útulné kuchyňce.

Tikot nástěných hodin nestíhal rytmu srdce.

Proč to tak bolí...

Z nesmírné dálky doléhal smích dětí...taška letěla do kouta, ze stolu každé popadlo po dvou kouskách štrůdlu a už byly zas venku...

Tatínkův pohled, který se zvedl občas od novin dokázal tak pohladit - vždycky když vařila, otočila se od plotny pro něj...

Teď bylo jeho místo prázdné, už sedm let.

Rozlétly se dveře a v nich dcera s neznámým chlápkem...

"Mami, ty ještě nejsi připravená?! Víš, že se musím vrátit do práce. Jsi jak malý dítě! Já se fakt zblázním..."

Otočila se na hromotluka, který rodinné při nevěnoval nejmenší pozornost a očima šmejdil po místnosti.

"Předěláte si to podle svého. My jsme uvažovali s manželem to tady mít jako chalupu, ale ten můj, to víte to není žádnej kutil a platit lidi, na to nemáme...."

"Je to v dost špatným stavu, paninko"

Stará paní do něho zabodla své smutné oči..

To je můj domov, na něj mi nesahej ty pražskej floutku...

"Já ty peníze potřebuju co nejdřív. Mámu dáme do domova důchodců a víte, kolik to tam měsíčně stojí? Drahej pane, patnáct tisíc měsíčně! Ale tady bejt sama nemůže....

Přerušil ji: "Ještě mám tady ve vesnici jeden barák. Rozmyslím si to".

A bez pozdravu vyšel na zápraží....

Jo, bylo by tu hezky, ale nejdřív do tý rachotiny vjet buldozerem. S rukama v kapse vyšel ven a už věděl, že tenhle barák kupovat nebude.

"Mařenko, já do toho domova nechci. Nechte mě umřít doma....", zaměnila si roli maminka s dcerou.

"Mami...."

Unaveně dosedla na tátovu židli, na kterou nikdo nikdy nesedal.

"Už jsme to přece probraly. Nemůžeš tady bejt sama, já sem denně jezdit z Prahy nemůžu. Proč to nejsi schopná pochopit. U nás se ti nelíbilo...."

Otřásla se jen při vzpomínce na hysterické životní tempo v pražském paneláku, kterému nestačila, a kde byla všem na obtíž.

"Chci umřít tady. Doma".

"To nejde, mami. Na ten Domov pro seniory se čeká několik let. Nemohla bych se Karlovi podívat do očí..víš, jak se kolem toho naběhal, než tě tam dostal. Je to nejlepší domov v okolí. Bude se ti tam líbit. Časem. Tady sis taky musela zvyknout, když ses přestěhovala z Plzně..."

Ale byli jsme na to tenkrát dva. S tátou...., pomyslela si stařenka

"Najdeš si tam kamarádku, můžete si povídat, chodit na procházky... Fakt nevím, někdy si přijdu, že mám tři děti. Místo abys mi pomohla, šteluješ se tady jako nějaká trucovitá holka..."

Napila se z jejího hrníčku

"Už to máš studený, ale dobrý..."

Napila se znovu.

Přisunula ji talířek se štrůdlem a očima pobídla...

"Mami, tys pekla? To se s tím kupovaným srovnat vůbec nedá! A já na to čas nemám..."

"Já tam umřu. V tom domově. Chci umřít tady. Jako táta".

"Ale prosím tě, mami, ty máš dobrej kořínek. Babička tu byla do osmdesáti..."

"Ale Mařenko, já už bych tím motoráčkem chtěla dojet za tátou...do poslední stanice a pak, když přijde můj čas, vystoupit a jít k němu. Nechci přesedat na jinej vlak a za okny vidět neznámou krajinu, poznávat nové spolucestující...Nechci. Už ne.

Jsem unavená. Chci zůstat doma. Tady je mi dobře".

Kocour seskočil na zem a přistoupil ke stařence a dlouze se otřel o její nateklé nohy. Obě ženy věděly co to znamená.

Babička se zvedla...

"Tak tedy pojď, už přišel můj čas...."