Podělané Velikonoce

...na orosenou trávu se posadím (nebo položím) a budu jen tak snít o všem co můžu mít...

jo, jo, tak nějak jsem ty první, dlouho očekávaný sluníčkový dny, chtěla prožít.

Ale blondýna míní a infence činí...

V pátek už jsem, po sociálních šetřeních, která jsem absolvovala, měla nohy doslova kudrnatý, hlavu pulsující a srdce plný, ale nadnášela mě myšlenka na tři volné, slunečné dny přede mnou.

Koupila jsem krásný mletý maso na sekanou a vepřové koleno a těšila se až přijede milovanej brácha s rodinou, protože tak jak on, jen málokdo umí kuchařku pochválit.

Bylo neskutečný vedro a těšila jsem se až zkopnu ty lodičky, zbavím se těch tašek co se zařezávají do rukou a vzlezu si pod sprchu...

Hned ve dveřích mě nadšeně přivítala Cindy....náš nový přírůstek do rodiny, dvouměsíční fenka boloňského psíka, nádherná, bílá chundelatá koulička.

To že je antistresová, jak se o tomhle plemenu tvrdí, jsem se mohla přesvědčit hned ve dveřích. Takovýho uvítání žádnej, fakt žádnej chlap není schopnej. Ani s tím masem a vepřovým kolenem by takový kousky nesvedl :-))

Pracovní týden byl za mnou a tři volné dny přede mnou - nic mě nemůže rozhodit. Konečně si odpočinu, udělám co jsem nestihla, od sluníčka naberu trošku barvy, a s dcerou a Cindy najdeme nějakou hodně dobrou louku se spoustou kytek, kde se vyřádíme.

Začlo to v pátek navečer, kdy si dcerka začala stěžovat, že jí bolí bříško a rozjelo se to v noci. Dcera trpěla nejvíc, šlo to horem dolem a já jen převlíkala a vytírala, mezi tím vesele pobíhalo naše štěňátko, aby chvilku co chvilku dokazovalo

Hele, podívejte to umím taky !!!

Nevím, jak jsem tu noc přežila a jestli jsem vůbec spala, ráno jsem zjistila, že v tom lítám taky.

Dcera mi povídá: "Mami, neměla si mě hladit po bříšku a říkat, že chceš tu nemoc místo mně. To ona tě jen poslechla".

Stařičká pračka se nestačila divit, takovej záhul.

Vzácné chvilky volna jsem trávila nad záchodovou mísou.

To že i další člen naší rodiny nezůstane ušetřen - moje maminka, která je invalidní - byla spíše otázka minut.

Hádáte dobře, lítaly jsme v tom všechny.

"To jsou pěkně blbý Velikonoce", řekla mi dcera, když jsme v neděli odpoledne barvily vajíčka. Nebyl v tom ten žár a legrace z loňska, ale docela se nám povedly. Koleno zůstalo v lednici a mleté pošupajdilo do mrazáku, protože jen pohled na jídlo bolí a žene nad mísu a díky toho už bylo až až.

Sluníčko se dere do oken a štve o to víc, že ta tráva zdá se zelenější a lidi usměvavější a odpočinutější a že pro mě je to tak daleko a nedá se na to dosáhnout.

Mám dohodnutý focení a jen letmý pohled do zrcadla dává tušit, že z toho nic nebude.

Vím, že jsou to holt jen jedny nepovedený Velikonoce, že přijdou další dny, ve kterých určitě najdu čas hodit kopyta nahoru a nastavit tvář slunečním paprskům.

Vím, že se brzy natáhnu na tu louku a budu pozorovat modrý nebe a někde blízko bude dovádět Cindy s dcerkou.

A ta představa mě nese dál, stejně jako ten pátek před Velikonocema.