Jak vysvětlit dnešním dětem, že hrají li si spolu pinďour s pipinou, nejde většinou o hru nevinnou, ale pěknou prasárnu?
Od chvíle, kdy se nám narodí, přes první nejisté krůčky do nekonečných otázek „Proč?“ uplynou roky a my máme pocit, že to rychle uteklo, a že jsme to docela dobře zvládli. Vrátíme na stůl ubrusy, skočíme si na zlidštění k holiči a vyrazíme se pochlubit mezi lidi, že u nás doma to máme pod kontrolou.
„Hůř teprve bude,“ říkají nám škodolibě rodičové výrostků, kterým raší uhry a hrají s nimi všichni čerti. Překládáme si to jako závist a hlubokou neznalost problematiky výchovy mladistvých. Jsme v úspěšném rozletu a sežrali jsme veškerou moudrost světa. Naše děti říkají „děkuju“ a „prosím“ a jedinou rozpustilost, které se dopouští, je zatahání za naše uši před spaním, které odkoukaly od večerníčkového strýčka Fida.
Když si dva kluci na ulici strčí jazyk do pusy, řekneme jim, že se prostě mají rádi a to hodně, proto ta pusa byla tak dlouhá. A jim to stačí a nám se uleví. Na čápy a vrány jsou příliš moderní a ví, že z porodnice vozí děti tatínek v novém, větším autě. „Mami, říkal pan Vondráček, že jestli mu to ještě jednou ujede, tak si ho nechá radši ufiknout!“ zatroubí na hrobové ticho, v rozjeté společnosti dospělých, pětiletá žabka. „Co si nechá ufiknout a čím? A bude to bolet? Kdo mu to bude fikat?“ Otázky doznívají ještě z dětského pokoje, kam byla - rychlostí blesku - transportována, než se společnost vzpamatuje.
Už každý sám se vrací do let, kdy se seznamoval s tím strašným světem hnusného sexu. Kdy jsme pod dekou sami studovali obrázky pohlavního ústrojí a říkali si, že nikdy nechceme být dospělí a dělat takové odporné věci. A pak jsme nesměle prováděli první praktická cvičení, rukou sjížděli k orgánům, které jsme znali z obrázků, a které najednou ožívaly a bubřely, touhou dosud nepoznanou, pod našimi vlastními dotyky. A co teprve bude, až se jich bude dotýkat někdo druhý! Každý z nás si v tom sexuálním světě dřív nebo později našel své místo. Až obsesivní touhu po uspokojení, manželskou povinnost či permanentní bolest hlavy. Nebo někde na mezi.
„Sex je náhodou nádhernej…,“ potvrdí nám vzpomínky. „A fakt se strká pinďour do pipiny?!“ přeruší usměvavé rozjímání, jak nečekaná složenka, ratolest. „No víš…“ „Tak jo nebo ne?!“ trvá ona na svém. „Jestli teda jo, tak jsem z půjčenýho vajíčka nebo z dětskýho domova!“ Sama si odpoví a odběhne říct kamarádům, že máma v tom totálně plave, a že zcela jistě ještě věří na čápy. Ale tu hnusnou věc určitě nikdy nedělala.
Když si hraje pinďour s pipinou, jde často o hru krásnou, neskutečně vzrušivou. Ale…vysvětlit pravidla této hry našim dětem, je strašně těžké. Můžeme být až třeskutě praktičtí a se shovívavým úsměvem tasit prezervativ či dojednat antikoncepci.
Můžeme cokoliv, jen ne přesvědčovat, že sex je krásnej.
Na to si musí přijít každý sám. :)
