Špitají si plačtivě mezi sebou, se zaschlou pěnou v koutcích úst, našponovaně hranou trpělivostí oka na punčoše, za fanfár křečovitých úsměvů, napěchované do jutových pytlů, jen ledabyle svázaných střapatou stuhou, abychom se k nim lehce mohli dostat, kdykoliv to budeme chtít. Naše stokrát přepírané nepravdy a neodstáté křivdy.
Neodbytné „proč?“ škodolibě konstatuje a s dětskou zvídavostí nemá kousek společné cesty. Boží mlýny melou pomalu a nechce se nám čekat, až přijdeme na řadu. A dost možná bychom podrobnosti všech těch příkoří, na nás spáchaných, zapomněli. A třeba se i zakoktali. Vážený soud, který by splnil naše očekávání a usnesl se pro kýžený klid a jedinou možnou spravedlnost, všechny body žaloby shledal jako neopodstatněné. I to se občas stává. Co na tom, že trápili jsme se po dnech, plakali po nocích a chodili po všech čertech. Malá poznámka na okraj, které jsme si ve shonu každodennosti jaksi nestačili všimnout, stala se náhle románkem, který se nás netýká, a přesto neuvěřitelně bolí.
V tichu, které nevysvětluje, ale zbaběle doufá, že naše srdce bude mít pochopení a hlava to nebude řešit. Šátráme po cizích kapsách a je nám zle ze sebe samotných. Klesli jsme na kolena a nemáme důvod vstát. Nateklé oči z neprospaných nocí mají schopnost vidět dál než dřív. Dá se neztratit rozum v tichu, které arogantně vyčkává, až to sami pochopíme? Kdysi stačil jeden pohled a dnes proti sobě stojí dva cizinci. Chceme minulost vyměnit za přítomnost a zoufale se bojíme toho, co bude. Bičujeme sami sebe v marné snaze, že cestou bolesti přijde pochopení. A to ticho rozhodně nepomáhá. Z dobře živených představ jsou náhle fakta a ze všeho nejvíc toužíme po jistotě a bláhově doufáme, že nás vysvobodí z ringu, do kterého jsme se dostali proti vlastní vůli. Rozhodčí měl už dávno ukončit ten nerovný zápas.
Ležíme na lopatkách a cítíme, jak nám z nosu teče krev. Pravý koutek je roztržený, kousneme se silně do rtů a uděláme radostnou inventuru všech uštědřených nám ran. Únavou zvláčnělé ruce, jak po celonočním milování, schoulené v boxerských rukavicích, svezou se k bokům. Usmějeme se ve chvíli, kdy ticho prolomí hlasité odpočítávání. Jeden, dva, tři… A na tak na sedm, osm se zvedneme a půjdeme si uvařit pořádný kafe, protože jsme na něj zrovna dostali obrovskou chuť.
