Na přechodu pro chodce

drtí Tatra (neposlušného) důchodce... Možná ve vás vyvolá vzpomínka zebry starou, černo humornou říkanku. Dnes je vzácnost vidět starou dobrou Tatru stejně jako poslušného chodce.

Bez rozmyslu vyskakují zpoza aut, hrozí hůlkami, vyhazují do výšky nacpané igelitky, zpomalují, vesele rozmlouvají, vyměňují recepty a sdělují si aktuální slevy v supermarketech, kopou do netrpělivých aut a nevybíravě nadávají řidičům, kteří si vozí zadky a nechodí pěšky jako oni. Klopýtají na vysokých podpatcích a vyzývavě kroutí zadečkem. Zastaví se uprostřed přechodu a vyčkávají, než se konečně dovleče cosi s kalhotami proklatě nízko.

Chodci. Rozdílného věku, odlišného rozpoložení. Společná je jistota, že na přechodu pro chodce se jim nic nemůže, nesmí stát. Čest výjimkám, které se neodvolávají na chodeckou imunitu. „Pojď, jsme na přechodu, musí nás pustit,“ táhne mladá maminka svou ratolest do vozovky. „Svítí červenej panáček,“ pípne ratolest. Matka, která má tentokrát neskutečné štěstí, že zrovna žádné blbé auto nejelo, odvleče dítko na druhou stranu a do hlavičky mu nasadí neuvěřitelný problém, protože sice paní policajtka to ve školce vysvětlovala jinak, ale maminky a tatínkové mají vždycky pravdu.

Jsou zarytí chodci, kteří jsou silou osudu či vlastního rozhodnutí odkázáni jen na provoz po dvou vlastních. A pak chodci, kteří jsou občas i řidiči. I oni spěchají a i oni občas skočí kolegům před auto a omluvně zvedají ruku do vzduchu. Řidič, který je z důvodu momentální stávky vozu či propadlé technické přinucen ke zdravějšímu pohybu má však tolerantnější pohled na problematiku přechodu zebry. V případě střetu dvou světů chodec versus řidič, bude vina vždy na straně řidiče. Jako chodec jsem byla svědkem, kdy jeden postarší pán nakopl novotou zářícího plechového miláčka jen proto, že se mu zdálo, že čumákem příliš zasahuje do přechodového prostoru. Řidič, který evidentně nebyl členem žádného hokejového teamu, zůstal poslušně sedět ve svém voze a jeho reakce se svedla na tupé zírání.

Zarytí chodci nemají šajn o světě na čtyřech kolech. Nikdy nemuseli přibrzďovat na zledovatělé vozovce, kdy se neočekávaně hbitý důchodce odrazí holemi a bez rozhlédnutí hupsne na spásonosnou zebru, nemuseli provokovat brzdy, když mladá maminka testově vtlačí kočárek s dítětem do vozovky. Zarytí chodci nechápou, že jsou součástí provozu, a že pro ně platí jistá pravidla. Očekávají snad, že dopravní svět se přizpůsobí jim? Jsou schopni do krve se pohádat, že tam ten jejich panáček svítil, a přesto tam ten blb vjel, a že to hloupé tlačítko pro přecházení určitě nefunguje, čeká tu totiž nejmíň sto světelných let. Oblíbenou lahůdkou chodců „výsostní právo“, je přecházení ulice sto metrů od přechodu.“Ten přechod je strašně daleko, tam bych já nedošla!“ pění postarší paní na mávnutí „viděl jsem tě, zaplatíš“ policisty, který ji s pokutovým bločkem očekává na druhé straně.

Zdá se mi, že i v silničním provozu se na plný plyn projevuje šlendrián dnešní doby. Netolerance vůči druhému, jeho právům, škodolibá záliba v porušování jakýchkoliv daných pravidel. Naschvály a nastřádaná agresivita, kterým na symbolické zebře, jež má umožnit bezpečně přejít z jedné strany na druhou, věru není místo.