„Pepo, z toho už se nevykoktáš“, směje se zlobně náš Jirka ze studia, když dobrý večer přeje. A před spaním ještě sladce pošpitáme chvilinku, kdo komu na Hradě vlastně nastavuje skulinku.
Náklonnost bulváru zapíráme stejnou urputností jako milenku, o které ví celý podnik, včetně naší drahé polovičky. Zakázané čtivo se krčí se na dně igelitky zatěžkané dvoulitrovou colou, aby posléze vypěnilo k informačnímu orgasmu.
Proč bulvární tisk, s přesvědčivě tetelivou prodejností, dává pravidelně na frak tisku tzv. serióznímu, i když tvrdíme, že my to rozhodně nečteme? V seriózním periodiku sice nezahlédneme rozkrok včetně zapomenutých kalhotek, ale míra exhibicionismu některých novinářů je téměř srovnatelná. Z pera načepýřených, sebevědomých pisálků se dozvíme, co je, dle jejich fundovaného názoru, rozhodně špatně. Jsme naprovázkovaní do pozic rezignovaných marionet, od kterých se očekává, že na znamení budou zběsile tleskat, jaký je ten žurnalista ve své nahrané podstatě geniální. Nechce se nám však leštit cizí zjevy v našem vlastním zrcadle. Chceme slyšet a vidět sebe. Chceme, aby si náš názor vyslechli ostatní. Chceme a bulvár náš chtíč uspokojí. V nabídnutých rolích statistů jsme svým vipáckým idolům blíže, netíhneme k rolím hlavním. Smíme jim tak (z bezpečného pohodlí vlastního domova), radit, zda by si dítko v hříchu počaté, měla dotyčná persona famosa ponechat. Bulvár se přímo nás ptá, zdali se domníváme, že by se jeden obyčejný prezident, mohl líbit mužům. Ve vlastních slabinách nám vzrušením tepe, když řešíme sexuální orientaci hlavy státu! „Mámo, to jsou panoramata.“
Herci z televizních seriálů, zpěváci, moderátoři nám tak blízcí připadají. Víme o nich víc, než o lidech, kteří s námi sdílejí společnou domácnost. Přijdou v dohodnutou dobu, hned po reklamách, které nějak přetrpíme. Na pár desítek minut jsou tu jen pro nás. Známe jejich libůstky v sexu, slyšeli jsme o boji s anorexií, prsty na obou rukou nám nestačí k vyčíslení počtu demonstrativních sebevražd. U všeho jsme byli. Věnujeme jim své večery, sledujeme jejich seriálové osudy. Trpíme, radujeme se s nimi. A za tu náklonnost si určujeme právo, vlastnit jejich životy i poté, kdy zhasnou kamery.
Odborníci varují, že pro nakukování pod cizí duchny, ztrácíme kontrolu. Kontrolu nad vlastními životy.
Jenže ty nám tak obyčejné připadají. Zvláštní. Sžíravost rakoviny a palčivou bolest při odhalení nevěry cítíme na vlastní holou kůži, a přesto věříme, že ty seriálové slzy jsou opravdovější. Možná toužíme po rolích jiných, než po těch, které nám byly přiděleny.
Jsme posedlí odleskem cizích životů, protože máme pocit, že oni – na rozdíl od nás – žijí. Rozvádí se, hádají, nakupují, vaří, sexují tak nějak s větší vervou. Prostě umí žít.
Češi prý nedají dopustit na staré české filmy, ve kterých není po pompéznosti ani památky. I v té době dávné, nelehké… se umělo žít…říkáme si, když černobílou filmovou páskou otřásá smích u společného stolu.
Chybou se jeví, hledat spokojenost u sousedů. Jednak bychom mohli dojít úhony, až se to pán domu dozví a pak? Pak otáčet se za tím, co bylo a příliš rozjímat o tom, co nás čeká, se nevyplácí. Pravý život je právě tady a teď. A je o nás, o tom co chceme my. Je to náš život a jeho lesk a sláva se až samých hvězd dotýká.
Když budeme chtít...
