Líbáš jako ďábel!

Polibek prý vznikl v dávné době, kdy první plaz mužského pohlaví poprvé olízl ženského plaza, naznačuje jí tak jemným, lichotivým způsobem, že je právě tak štavnatá jako jiný malý plaz, kterého měl minulý den k večeři.

Mám ráda, když vím přesně, kdy něco tak krásného, jako je polibek, vzniklo. Mám ráda chvíli před, než pusa mlaskne na tvář, chvíli... kdy naschvál mine našpulené rty a sklouzne třeba až k oušku.

Ráda pusu dávám, ještě raději dostávám. Nejsladší je ta od mé dcery a nejmokřejší od mého psa.

Přesně takhle mokrá byla i od mé první lásky, kdy jsme si hráli na doktora. Ten kluk se líbil všem holkám ze třídy a jen mě tahal za vlasy a nenáviděnou červenou školní tašku mi hodil na hnůj. Hráli jsem si na doktora a já byla sestřička. Zeptala jsem se, jestli pacientka umře. Pacientka byla moje kamarádka, které už začala rašit prsa. „Umře brzy a určitě,“ řekl jen a vlepil mi tu mokrou pusu. Pak utekl. „Fuj, bylo to pěkně hnusný,“ řekla jsem umírající kamarádce.

Pak jsem líbala dlouho jen plyšové medvědy na dobrou noc. Dušan byl fotbalista a jak jinak…líbil se všem. Randili jsme spolu podél Ohře, která bývala neklidná. Stejně jako mé čtrnáctileté srdce, které vzrušivými údery řešilo, jaké to tentokrát bude. A jestli mě políbí už na hrázi nebo až před domem. Pozval mě domů a maminka nebyla doma. Těch pus tenkrát na gauči jsem dostala…hodně. Pak maminka přišla a bylo po líbání. Brzy i po lásce.

„Pravá pusa je ta, když se ti podlomí kolena…, to je nádhera, zatočí se s tebou svět,“ řekla mi tehdy o mnoho let starší kamarádka, když jsem se jí svěřila, že ty pusy, které jsem zatím dostala, byly takový ...mokrý. A to nesmyslné kvedlání jazykem se mi v těch letech taky nijak zvlášť nelíbilo.

Když dozněly Holky z naší školky a já jsem se vydrápala na pódium, lokty přitom zneškodňovala stejně šílené soupeřky, a těch pár kroků na neposlušných kolenou ke Standu Hložkovi doklopýtala pro pravou moravskou pusu, věděla jsem, že nastal bod zlomu v líbání. Začalo mi chutnat. Tvář políbenou zpívajícím klukem z Moravy, jsem si odmítla několik týdnu mýt a dodneška nedám na kluky z Moravy dopustit. Jsou tak nějak zlomoví, o krok napřed.

O pár let později jsem ochutnala polibek ze zahraniční kuchyně. Milovala jsem Erose Ramazzottiho a jeho ostře řezané rysy zdobily i záchod. "Ani tady od něj nemám klid," zlobil se táta, když utíkal před jeho hlasitým zpěvem.

Díky své italské kamarádce, jsem se po jednom  koncertě svého miláčka v Miláně dostala do zákulisí. „Come sei bella! (jsi tak krásná)“ sprásknul ruce. A já slastně přivřela oči a už jsem viděla s ním viděla ve svatebním kočáře. Už už jsem našponovala ouška na další sladké opěvy mé krásy a v tom se naklonil ke mně: „Da dove sei tu, piccola?“ (odkud si ty maličká?). Nezmohla jsem se na jediné vocabolo a vycenila zuby. Vylekal se, dal mi mokrou, navoněnou pusu na tvář a poskočil s úlevou k další, méně divné fanynce. Byla jsem zklamaná. Belle vedle mně bylo asi šedesát, měla jiskru v oku, černý kostýmek, velký zadek a žádná prsa.

Vrátila jsem se domů a sundala Erose ze záchoda. Dospěla jsem. Líbala jsem se dlouze, něžně, vášnivě. Skláněla jsem se a stoupala si přitom na špičky. Klečela na kolenou, ležela na zádech. Dostala pusu na víčka i na špičku nosu. Miluju pusu do vlasů a nenávidím tu na rozloučenou.

"Mami, kup mi ještě aspoň jednoho Kena," řekla mi pak dcera, když se přehrabovala v krabici s Barbínama. "Kolik jich vlastně máš?" "Dvacetosm a jenom jednoho Kena," hlesla. "Nestačí prostě na ně," dodala s prosbou v očích. Možná proto, že se blížil její svátek, a možná i proto, že jsem se v obchodě nemohla rozhodnout, jestli raději blonďáka v bílých trenclích nebo svalovce s pravými vlasy (jak mi prodavačka prozradila, když jsem uviděla cenu) v černém obleku, koupila jsem oba. "Dík", řekla dcera a odnesla oba kluky spěšně do pokojíku, kde už čekaly netrpělivé Barbíny a i dvě její kamarádky. "Nic tam nemá," hlesla zklamaně jedna, když rychlostí blesku stáhla černé kalhoty. Další ťukala nešťastníkem v bílých trenýrkach jako kladívkem od jedné Barbíně k druhé. "Ale tenhle.....líbá jako ďábel!!!" zvolala nadšeně. Zavřela jsem dveře pokoje a nechala mladou generaci, ať si stvoří sama svůj ideální polibek. Ďábelský. Hm, a proč vlastně ne. Jak vůbec může chutnat ďábelský polibek?

"Když pusa je má a je taky tvá
zastaví čas i dech,je v ní závrať nekonečná.
Ta pusa je víc než záblesk a šajn,
ať si nám svět hříšky sčítá nám je teď fajn."

(závratně krásná písnička Ta pusa je tvá...Hanky Zagorové a Petra Rezka. Vždy, když ji slyším mám strašnou chuť na pusu)

http://www.youtube.com/watch?v=mbSXt_REE6A