Křídla Simony Monyové

Když chlap píše, tak jen píše. Nepotřebuje jíst ani spát. Když píše ženská, nestihne, pravda, ani jíst ani spát, i když nic jiného by v tu chvíli neprovozovala raději…

Ovšem ta touha vyskočit ze svěráku ženy v domácnosti a dopřát si svou snovou, kariérovou chvilku, je prostě silnější než pár hodin spánku přerušovaných hlásáním nachlazeného tuberáka.

Když se ženská rozhodne psát, musí nejdřív vyprat a pověsit dvě pračky, zvládnout velký páteční nákup, nejmladšího ze tří dětí a virózu manžela. Když pak za ztichlé noci a spokojeného oddychování zbytku rodiny usedá k počítači, aby si hrála na spisovatelku, pegasova křídla schlíple a tak nějak provinile visí…

„Máš to zapotřebí, stejně to nikdo nebude číst, dneska už nikdo nečte“, zlobí se hlava rodiny, že se svítí a žere drahý proud…, a zastřihne, beztak zvadlou okřídlenou múzu, na minimum.

Kdo kdy viděl jinou ženskou kariéru, než tu za plotnou?!

Simona Monyová rovněž stihne vyprat a pověsit dvě pračky, má pod kontrolou kručící žaludky i manželovu virózu.

Vydala prozatím devatenáct knih, které se čtou, a vypadá jako modelka.

Simona má nádherná křídla, která jí během každodenního maratonu vůbec nepřekáží a kterých by se nikdo nikdy nedovolil dotknout,
natož je zastřihnout!!!

Simono, existuje, podle vás, přátelství mezi mužem a ženou? Nebo je to jen láska, která se neuskutečnila?

Já osobně si myslím, že je to naopak. Že přátelství mezi mužem a ženou existuje – ovšem tam, kde se už láska uskutečnila a její konec nezranil
ani jednoho zúčastněného.

Žádné jiskření ani hormonální bouře se už nekonají. Jen lidské porozumění. Dokonce se domnívám, že na tomhle principu funguje i spousta dlouholetých manželství. /úsměv/

Ve vašich knížkách jsou ženy představovány vždy jako kamarádky,
nikdy jako soupeřky, závistivé zákeřňačky. Věříte, že žena může
být opravdovou oporou jiné, šťastnější a hezčí?

Buď jsem nikdy nebyla ta hezčí a šťastnější, anebo jsem narazila v životě na moc fajn kamarádky. Věřím na ženskou solidaritu a ženy „zákeřňačky“ znám povětšinou pouze z filmu.

Je pro vás psaní obživou, fyzickou potřebou nebo relaxací?

Psaní je pro mě odměna. Mám tři syny a manžela (typický „sedačkový“
typ – dodnes si myslí, že manželka je přístroj na dálkové ovládání).

Bydlíme v rodinném domě a nemám žádnou výpomoc na úklid, protože bych stejně musela, pokaždé než přijde, „předuklidit“. Po všech těch nudných povinnostech v domácnosti se odměňuji psaním. A ještě jsem
za to slušně odměňována! Jak finančně, tak i reakcemi čtenářek a čtenářů. Prostě ideální stav!

Jsou ve vašich knihách autobiografické prvky? Rozehráváte svá vnitřní jitření, zklamání, trápení do momentu, kdy by vás vaši blízcí mohli v příběhu najít, abyste se poté zakamuflovala – nadstavbou v podobě půjčení charakteristických vlastností zcela jiného člověka?

Nebo odhalujte duši beze studu, celou?

Knížky píšu podobně, jako herec hraje roli. Sžiju se se smyšlenou postavou a rozehraji její „osud“ v notebooku. Jen jedna z mých knih je asi z 50% autobiografická a jmenuje se Konkurz na milence. S vítězem „konkurzu“ žiju osm let a prozatím další konkurz vyhlásit nehodlám! Autobiografie
jsou nebezpečné…

Co je impulsem k psaní nové knížky? Možná příběh kamarádčina manželství? Zajímavá role ze seriálu, kterou dostavíte? Osobní zkušenost? Možná vzpomínka?

Impulsem je nespokojenost. Pokaždé, když dopisuji knížku, mám dojem, že jsem téma mohla zpracovat lépe, že to není přesně „Ono“.

A potom jako spása přilétne nápad na „knihu knih“. Jenže když jsem u konce, zase to není „kniha knih“, ale jen další obyčejná knížka.

Naštěstí se znovu vynoří námět. Myslím si, že tímhle stylem náměty nikdy nebudu schopná vyčerpat. /úsměv/

Názvy vašich knížek jsou velmi osobité a nápadité. Jak vznikají – dříve než knížky, v průběhu, či jde o proces mnohem, mnohem delší?

Jak kdy… někdy je první název, jindy ho hledám déle. Důležité pro mě je, aby vždy vystihoval obsah knihy i její náladu.

Která z vašich knížek vám je nejmilejší a čím?

Většinou to bývá ta poslední. Je to, jako když si obléknete nové šaty – takový ten sváteční pocit neokoukanosti. Momentálně je to tedy kniha Matka v krizi, kterou už brzy vystřídá její pokračování Matka v koncích.

Co právě čtete?

Knihu citátů slavných – byl to dárek od osoby velmi blízké… proto je mi blízká i ta kniha.

Jak se vám žije v dnešní době? Jste šťastná?

Ačkoliv přiznávám, že životem proplouvám prozatím bez větších karambolů, nejsem takový ten typ třeštící štěstím. Což mě ovšem uklidňuje, protože podle mě jen idiot může být nepřetržitě šťastný.

Máte pocit, že manželství jako instituce, přistřihuje křídla tak potřebná pro kreativní zaměstnání, jakým psaní knížek určitě je

Nebo naopak, je váš manžel „čechrač křídel“ a člověk do nepohody?

Je manželství řehole a přežitek nejistých jedinců?

Přiznávám, že jsem do manželství vstoupila dvakrát. Poprvé ve svých dvaceti letech s představou, že manželství bude nekonečná procházka růžovým sadem. Jenže růže měly spoustu trní, se kterými jsme v oblouznění zapomněli počítat a deziluze nás dovedla až k rozvodu.

Do druhého manželství jsem nastupovala jako do výtahu. Říkala jsem si, tak s tímhle chlápkem si budeme pomáhat jezdit životem nahoru i dolů, nahoru i dolů… Jsme spolu osm let a já už moc dobře vím, že dolů po schodech se seběhne snadněji, než se po nich vyšlape nahoru, ale obě cesty jsou výtahem přece jen pohodlnější.

Manželství je můj soukromý výtah, co mi usnadňuje životní vzestupy i pády. Starám se o něho, netřískám vztekle dveřmi, nepřetěžuji ho
a rozhodně nevyrývám klíčkem hanlivé nápisy do jeho kabinky.

Každý výtah je takový, jací jsou jeho pasažéři. Ohleduplným, tolerantním lidem s určitou dávkou pokory vydrží výtah mnohem déle a bude i po dlouhých letech jako nový…
_____________­________________________­________________________­_______

Úryvek z knihy Střípky z ložnic:

Manželské ložnice – místa, která by mohla povídat, kdyby mohla povídat…

Manželské ložnice – místa, kde se spolu milovali zprvu bouřlivě a hlasitě, pak stále tišeji a tišeji, aby nevzbudili malé děti, aby se neodhalili dětem pubertálním. Místa, kde se spolu hádali, zpočátku podobně vášnivě, jakose milovali, potom znaveně a tiše, aby neprobudili děti, posléze aby se jim neodhalili.

Manželské ložnice – místa, kde se držívali za ruce v němé podpoře,
když jim život uštědřoval drobné ranky anebo hluboké rány. Místa, kde si každý četl svoji knihu a přitom cítil blízkost druhého, místa, kde se k sobě točili zády, kde na sebe nenávistně syčeli, kde ležívali každý na samém krajíčku svého lůžka a odporný jim byl i letmý dotek chodidla o chodidlo.

Manželské ložnice – prádelny společných starostí a splínů, ale také místa, kde se rozhodlo o tom, jak se bude jmenovat jejich první (druhé, třetí) dítě, kde budou trávit příští dovolenou, jestli jejich jediná dcera musí či nemusí nosit ta odporná rovnátka, u čích rodičů budou letos na Štědrý den, zda koupit nový koberec do obýváku už letos anebo až napřesrok, kdy se chystali vymalovat celý byt.

Manželské ložnice – místa, kde se nesčetněkrát rozcházeli a zase usmiřovali, místa, kde se navzájem ošetřovali v nemoci, kde se objímali
a přitom mysleli na někoho jiného, kde krmili jeden druhého rohlíkem s máslem a medem při společné snídani a potom se ulepení milovali na prostěradle posetém drobečky, místa kde pili šampaňské z láhve, aby se osmělili inovovat již poněkud rutinní sex, místa kde jim i myšlenka na společný sex přišla odpudivá.

A pak, na sklonku života, když se ohlédli, vzpomínky zachrastily svými střípky a převážně to byly střípky z ložnic.

napsáno pro Subjektivnik (www.subjektivnik.cz)