Když žena muži sluší

Zatímco u žen s přibývajícími léty dochází k poklesu dřívějších pyšných atributů, u mužů..... roste.

Bříško, postavení v zaměstnání i v družstvu nájemníků, dokonce i mzda, a když se na něj culí všechna ta nová mladá děvčata v podniku, tak ponejvíce sebevědomí.

Když si v párou zahalené koupelně zpytavě prohlíží vysoké kouty, které mu prý tak pekelně sluší a hlubokého ducha značí, spokojeně si propleskne obě tváře a s jen s ručníkem kolem boků vyjde z koupelny, kde se setká s pohoršenými pohledy dospívajících dětí, které mají návštěvu a se starostlivým, zkoumavým pohledem své manželky. U večeře mu starostlivě přistrčí sklenici s multivitaminovým nápojem.

„Miláčku, měl by ses víc šetřit.“ Hm, dělí je třicet let a obě to se mnou myslí stejně dobře. Uvolní kravatu a pohlédne na svou mladičkou milenku. "Měl bys jí to říct…"

Strhne se kolotoč slz a výčitek. Svět, který doposud seděl na zdánlivě pevných základech, se sesypal jako domeček prvního z prasátek, když ho sfoukl ocasatý vlk. V pátek už se nesouká na chalupě do vytahaných montérek. Značkové kalhoty se mu zařezávají do zadku a nemůže si ulevit jednak proto, že za ruku se ho křečovitě drží dlouhonohá blondýnka, jen o pár let starší než jeho dcera a pak jsou středem zájmu všech lidí na párty. „Co na něm, proboha, vidí?!“ nese se sálem v několika obměnách.

Časem si lidé na podivný pár zvyknou, manželčiny slzy oschnou, a zlostná grimasa se změní v úšklebek, když to svého bývalého potká, jak tlačí super moderní kočárek a své vlastní vnouče ještě ani neviděl.

Příběh, který se stává dnes a denně. Mladičkým blondýnkám, uhrančivě černým pětatřicátnicím i buclatým koketním zrzkám. Holkám, ženám, dívkám, kterým to sluší. A imponují jim muži, kteří mají prošedivělý vlas, možná mužný, sexy hlas či nevalnou pověst. Těm dívkám, ženám imponují muži, kteří jsou vidět, kteří jsou terčem závisti a pomluv. Muži, kteří jsou v centru pozornosti. Tyto kouzelné ženy moc dobře vědí, že ze stupínku na ně bude mnohem lépe vidět. Ten jeden schůdek nahoru si však žádá mnoho odříkání a okamžité odpojení periferního vidění. „Jsi tak mužný, a to bříško…je děsně sexy. Teprve s tebou jsem poznala co je to mít muže,“ švitoří slaďounce a natahuje prsteníček tak dlouho až on pochopí, že časy, kdy si to životem brouzdal spokojenou šedesátkou, jsou nenávratně pryč. Závrať a křeč v lýtku při jízdě na toboganu ani nevnímá. Však já se chytnu, pomyslí si, lapá po dechu: "Ale mám krásnou a mladou ženu." V kočárku si brumlá junior ve značkovém oblečku a oslava šedesátin je plně v organizaci stranického výboru. Vše je vlastně v naprostém pořádku.

Proč si mladé a krásné holky vybírají mezi muži, kteří by jim mohli tatínkovat či dědečkovat? Je za tím vždy jen kalkul, vidina lahodného života, finančního zajištění, výsluní?  Měl by muž, vzhledem připomínajícího popleteného italského komika, šanci získat srdce a obdiv mladé ženy, kdyby nebyl iritantní figurkou na politické scéně? Široké publikum to nechápe a nikdy nepochopí. Možná ani on sám. Má vedle sebe ženu, které to sluší. A doufá, že z odlesku jejích půvabů, nějaký ten paprsek pošimrá jeho ješitnou výsost.

Jaké jsou ženy, které své mládí a krásu darují o desítky let starším mužům. Jaké je soužití nesourodého páru? Těžko lze očekávat, že dvacetiletá žena a šedesátiletý muž budou mít podobné zájmy, stejný okruh přátel a vitálnost. Zbytečnou otázkou je, kdo se komu přizpůsobí. Nejasným zůstává jak velká a náročná ta oběť, z venkovního pohledu lahodného života, je. Život mladé maminky, která se pere s obrovskou únavou a nikdy nekončícím pláčem svého miminka a nezralostí mladého tatínka, který z toho „šílené řevu“ utíká za kamarády do hospody, se těžko může srovnat s večery plnými dokonalých detailů, značkového oblečení, času na vychutnání si knihy, vany plné bublinek a skleničky kvalitního moku, kterou dolévá ruka pozorného, galantního a milujícího muže.

Ať už je to z něčího pohledu vypočítavost, či schopnost užívat si života plnými doušky, zastávám názor, že by nás nemělo zajímat soukromí jiných natolik, abychom jím naplnili naše životy. Nesmí nás zlobit cizí dokonalé křivky a ztrátou času je i zaobírání se otázkou zda šťastný úsměv je hraný či nikoliv. Ptát bychom se měli jen sebe samých…co dělá šťastnými nás a to si dopřát.