Když umírá chlap

Skelný zrak, zorničky blikaly morzeovku v latino rytmu s dechem, který sotva stačil...ale on se s vypětím posledních sil přece jen vzmohl a tasil

teploměr...."mám 37,1!!!!!!!!!"

Pohlédla na něj v němém úžasu.

"To není dobrý. Kdybych měl víc, tak je to jasný, ale takhle....něco není v pořádku...a já nevím co. Asi umřu. Fakt. Cejtím se děsně blbě". "Dej si Coldrex, ten ti vždycky zabere", vytáhla zbraň číslo jedna. "Už není...",  špitl a sklopil zrak jako provinilé dítě. "Cože, tři krabičky jsem kupovala!!! Chceš mi říct, že už není?! Žes zblajznul tři krabičky prášků a je ti prd?! Říkala jsem ti, že je to svinstvo a ty se tím láduješ jak lentilkama...".

"Jsi zlá jako medúza. Když tobě něco je, udělám ti i čaj, ale já...já klidně můžu chcípnout, co?!". Lehl si na záda a začal sípat.

Vytáhla žehličku ze zásuvky a měla chuť ji mrsknout jeho směrem.

"Mami, my máme hlad, kdy už bude večeře?", odlepily děti konečně zrak od televize. Na stolku halda papírů od bonbónů.

"Máme vůbec kapesníky? Mám děsnou rýmu....", zaskuhral marod a opřel se s hekáním o lokty... "To nejde, v týhle poloze se mi děsně točí hlava...", spustil se opět na záda.

"Udělám vám tu krupičkovou kaši", řekla a chtěla horu vyžehleného prádla přenést do pokoje, když v tom zakopla a cítila jak jí po nohou teče voda. Hodně vody. S kupou prádla v náručí neviděla, nechtěla vidět proč stojí v kaluži vody...pohlédla na svého manžela. Tam správně tušila odpověď. Proč voda. Proč tolik vody uprostřed kuchyně. "Jéé, já jsem si napařoval nohy, víš...aby se mi ulevilo, no a už jsem neměl sílu ten lavor odnést...", a v očekávání negativních reakcí příštích se ke své choti raději otočil zády...

Vztekla hodila prádlo, s kterým se žehlila dvě hodiny a další dvě se k tomu mučení přemlouvala, na stůl. Pečlivě srovnaná hromada se sesunula přímo do jezírka na podlaze. Chtělo se jí brečet, chtělo se jí řvát...

"Mami, teda ty si nešikovná! Kdy bude ta kaše?", mladší Lukáš po tátovo košilích doskákal až k lednici...

Dosedla na židli. Neřekla nic. Nevěděla co říct.

"Mohla bys mi třeba uvařit kuřecí vývar? Cejtím, že to by mi mohlo pomoct...", ztěžka si sedl a stará péra ve válendě pod jeho vahou zaúpěla. Říkaly holky v práci, že jsem se nějak zhubnul....".

Našla ve svým myšlenkách tu nejvražednější a v duchu ji vyslala k němu... , ale nahlas řekla:

"To víš, že jo, miláčku", sesbírala po podlaze rozhozené prádlo. Taky ti uvařím čaj a přinesu teplejší deku. A děcka... stište tu televizi, ať tatínek může usnout".

Když pak v nocí ztichlém bytě seděla s dvojkou červeného vína a listovala časopisem, který si koupila někdy minulý týden...všimla si, že na ní kouká a usmívá se.

"Myslela jsem, že spíš..."

"Jsi ta nejlepší ženská na světě, víš to?"

"Proč" nevyslovila, ale nechala jej viset v unavených očích.

"Protože si mě dneska nenechala umřít...".

Usmála se. Poprvé, po těch společných letech, měla pocit, že ho doopravdy pochopila. A stačilo tak málo. Pár slov starých spolknout a pár nových najít....