Když raraši sexuálně haraší

„Nazdar kotě, chceš ho vidět?“ řekl mi hned, jakmile jsem vstoupila do místnosti. „Jasně, proto jsem tady!“ vyzubila jsem hned tři smajlíky.

„Ovšem…“, dodala jsem s tušící obavou: „Pokud ta čtrnáctka v tvým nicku není věk.“ Ztichnul stejně jako rázně, jako když v robertkovi dopochodujou baterky. Dál ni krok. Do obrazovky bubnují vzkazy sexu chtivých jedinců.

„Třicet centimetrů z Prahy hledá náruživou nekuřačku. Seriozní jednání.“ Sladká sunny marně rozepíná župánek, pod kterým nic nemá. Fakt nic. „Jsem pod ním úplně celá nahá…“ Až skoro na polských hranicích je k vidění nevídané. Souložící smajlíci zaměňují slova, kterých tu není třeba. Všichni jsou zde za jedním účelem – nevázaného bombastického sexu a gejzíru vášně. „A nechceš si třeba jenom povídat?“ ozve se konečně moje čtrnáctka. Vyjukané pískle nevykukuje z koruny stromů, ale od počítače, za kterým tráví dlouhé hodiny. „Jaký máš kalhotky?“ ptá se Karel odněkud. „Žádný“, vyťukám obratem do klávesnice. Každý slušný chatující si přece před vstupem do místnosti nepotřebné svršky odloží! Nudou ovadlá fantazie přítomných cestujících na trase Brno, třicet Praha a zpět se náhle vztyčí. „Kluci, dobijete mi někdo kredit, já vám je fakt ukážu!“ zakňourá už zoufalá sunny. „Holky tvýho kalibru sem zajdou málokdy,“ zkouší slizkou taktiku Ota s dlouhým. Třicet centimetrů jezdí zmateně kolem a ne a ne se chytnout. Sunny marně průvanuje svůj župánek. Mám pocit, že se všichni pohybujeme na bláznivém, pohyblivém trenažéru a křičíme sex, sex, sex a nikdo z nás neví, co vlastně chceme a co s tím budeme dělat, když to dostaneme. Představujeme si nekonečnou výdrž – máme dokonalá těla a skvělé nářadí. Přítmí obývacího pokoje snese i zaschlé stopy nedělního guláše na vytahaných teplácích, z kterých se dere chlupatý pupek. „No cvičím. Denně makám v posilovně.“ „Mám nádherný pevný čtyřky a pas jako vosa,“ zasní se reklama na michellinky a její „malá“ lež zvedne zrezlou závoru na druhém konci republiky.

Nedočkavě vyskakujeme ze svých běžných, nudných životů o zastávku dřív. Už… už abychom mohli být ve svém světě spalujícího sexu. Pryč ze svírajících a zkoumavých a starostlivých pohledů: „Mně je tak líto, že musíš tak dlouho do noci pracovat na počítači.“ Pryč od cizích slov jako inkontinence, prostata a impotence. „Udělám si tě, pěkně pomalu,“ Vzduchem letí háčky od podprsenek, značkové prádlo se nemilosrdně trhá. „Cože? Já už byl dvakrát a teď budu znova.“ Uááááá! Z 3D světa rychle do koupelny a pak vklouznout k ničemu netušícímu partnerovi pod reálnou peřinu. Tohle není nevěra, utěšujeme se, než upadneme do spánku. Jen si vylepšujeme nepřející skutečný svět, tesáme nedokonalá těla a své možnosti šponujeme do výšin, kterých jsme kdysi v pohodě dosahovali. Stejně jako se bojíme pohledu do zrcadla ve zkušební kabince, tolik se bráníme seznámit svůj sen se svou realitou. Bojíme se prozrazení, stejně jako sexu za plného světla -  i když jsme tvrdili, že to tak nejvíc máme rádi.

Nakoukla jsem do světa instantního sexu ze zvědavosti. Zajímalo mě, do jaké míry může pohlazení teplou dlaní nebo dotyk rozechvělých rtů na skráni nahradit virtuální svět. Jak může stačit, máme li přitom k dispozici jen jeden příliš krátký život, vyťukat celou svou touhu do klávesnice. Jak nám nemůže být líto, věnovat virtuální iluzi, jmenovala se ona Karel nebo třicet centimetrů, celé hodiny?!

Dnešní svět je světem požadavků a zadaných cílů. Pořád je tu něco, co musíme splnit, kritéria, kterých musíme dosáhnout. Lidi, které musíme uspokojit. Orálně nebo análně. Podle toho jak to chtějí oni. Co na tom, že pro nás je to třeba nepřirozené, ba se nám to hnusí nebo chceme vyzkoušet pumpu či vibrační kroužek. V reálném světě se přizpůsobujeme a podrobujeme diktátu doby a do virtuálního utíkáme plnit svoje touhy a představy. Připomíná mi to ševce z jedné staré české pohádky, který musel trádovat až na hranice země, aby si mohl z plna hrdla zazpívat, jelikož v té jeho to bylo stroze zapovězeno. Z toho věčného poskakování sem tam, se docela jednoduše může zatočit hlava a jednoho dne s hrůzou zjistíme, že natáhnout ruku a pohladit toho, kdo sedí vedle nás, je nad naše možnosti.