Narození dítěte nás změní od základů – už nikdy nejsme sami sobě na prvním místě. Ještě na porodním sále zaženeme i náznaky separační úzkosti kamennou tváří – to nejtěžší máme za sebou. Výchova toho „ťuťuňu“ uzlíčku, už bude hračka.
Je přece naše a chyb, kterých se na nás dopustili rodičové, těch se mrknutím oka lehce vyvarujeme. Protože o nich víme. Tasíme je jako eso, zábavu pro společné rodinné obědy, kdy přijdou na řadu fotky na nočníku a ty s hlavou zabořenou v narozeninovém dortu. „Jak jste si mohli myslet, že to k něčemu bude?“ plácáme se hurónsky do kolen. „Však sami uvidíte!“ plácají se ještě více naši rodičové, kterým trošku vína vneslo červeň do tváře. Oni se bláhově domnívají, že si konečně malounko oddychnou, ale nedá jim rodičovské svědomí, aby nám neukázali pár, s léty odchytaných, triků. Mají pochopení i pro náš hrdý ministrantský status, byť s kruhy pod očima, které nás sráží do kolen – vyspíme se ještě někdy v životě? Ovšem také vědí, že plavat už musíme sami.
Dítko roste a používá vlastní nožky a vlastní hlavu. A my ztrácíme tu vlastní. Berou za své daná předsevzetí a všechny jistoty se najednou šklebí v zrcadle. Jsme stejně bezmocní, jak naši rodičové a tolik se jim podobáme. Stejná dikce, stejně směšné pohyby, ale jsme to tentokrát my. Každé dítě je jiné, krčí rameny odborníci a chytrácké knihy sbírají prach na poličkách. Stejně jako my odvahu, přiznat, že tak lehké to není – vychovat z toho klacka slušného člověka.
„My jsme byli jiní,“ posteskneme si nahlas, když naše milovaná ratolest už celé odpoledne blokuje náš počítač. „Proč nejdeš ven, je tam pěkně.“ Místo odpovědi znuděné zabručení. „Slyšíš?“ zkoušíme po chvíli starostlivě sluch našeho pubertou zasaženého dítka. „Vzal jsem si kolo a do večera o mně nikdo nevěděl,“ somruje na oko dobrácky, i když už značně nervózní otec, kterému tak utíkají drahocenné minuty na chatu s vnadnou blondýnou. V rodině chybí ještě jeden počítač, pomyslí si všichni. Ke střetu světů dochází o chvíli později i před televizní obrazovkou. Rodinné vztahy jsou víc než křehké, když v nerovném souboji zvítězí liga mistrů. „Zítra si jezte, co chcete,“ práskne dveřmi maminka, která si bláhově myslela, že jednoznačně zvítězí s teplou večeří. V rodině chybí ještě jedna televize, pomyslí si všichni.
Vnesl by jeden počítač či další dva LCD televizory více pohody do běžné rodiny? A dá se vůbec tento posmutnělý svět, který funguje na jednu prodlužovačku, pojmenovat jako rodina? Jaké vzpomínky nás stmelují? Komáři, kteří nás zeštípali u jihočeského rybníka, zlomený kotník živitele na horách, i když nepadla ani vločka sněhu? Každý jiný má normální rodinu, říkáme si možná, když do noci světélkují okna domů. A představujeme si, jak támhle nahoře, ano úplně vpravo, sedí všichni u stolu, ze kterého ještě nikdo neodklidil talíře, protože možná ještě budou pokračovat, jak dobré to bylo. A mastí karty a smějí se u toho, dobírají. A říkáme si, že zítra to uděláme taky tak. Jenže zítra přijdeme domů, nikde nikdo, rychle zapneme počítač a zjistíme, že nám vlastně nic a nikdo nechybí. To jaký příklad dáváme svým dětem, jakou štafetu a s jakým vztahem jim předáváme, jen trochu štípne do svědomí u setmělého okna či během odpoledne stráveného v nákupním centru.
Výchova se zdá být složitou vědou a přitom jen stačí odnaučit děti našim zlozvykům. Co říkáte tomu, jeden den v týdnu, se přestat spoléhat na zábavnou moc televize nebo počítače? A třeba mastit karty...
