Jak jsem si dopřála šlofíka po obědě

Mám ráda rána, kdy nemusím vstávat. Jenže taková rána nejsou. Budit se do tmy není normální. Jo, holka nejsi jediná. Před domem už někdo, kdo vstával ještě dřív, odklízí sníh. Nestačím se ani protáhnout.

Nejdřív přistane bílá chlupatá koule, která zaujme oblíbenou pozici „obtočení kolem mé hlavy. To dcera na mně klečí: „Mami, kdy už budeme vstávat?" Kouknu na budíka, který ukazuje půl sedmé. Je přece sobota?! Kouknu na manžela. Ten se otočí na druhý bok. „Tatínka musíme nechat vyspat, chodí do práce," řekne nekompromisně dcera.

V koupelně na sebe cákám ledovou vodu.  Dcera se dožaduje actimelu a Disney Chanelu a pes pravidelné procházky.

„Kde mám snídani?" protahuje se ve dveřích živitel rodiny. „A nepočkáš si rovnou na oběd?" neodpustím si jízlivost. Blíží se oledne a já bych tak spala.

„Mami, mě nebaví spát," neříká mi dcera žádnou novinu. „Taky jíst,“ dodala, když jsem před ní postavila talíř s polévkou. „Zdržuje mě to," řekla manažersky. Povzdechla jsem si. „Nevypadáš dobře. To máš z toho ponocování u počítače." Jo, manžel, ten ví, jak mě potěšit.

„Však si taky po obědě zdřímnu. Odpolední spánek je prý na krásu," vzala jsem mu vítr z plachet.

Když jsem se pak zavrtala pod peřinu, zachytila jsem vytřeštěný pohled dcery, která stála ve dveřích ložnice. „Mami, ty seš opilá?" Nevěděla jsem vůbec co říct. Mlčení si malá vysvětlila jako souhlas. „Přinesu ti ten růžovej lavor, kdybys zvracela," řekla soucitně a zmizela v koupelně.

Nemohla jsem usnout. Vyhrabala jsem se z pracně vypracovaného pelíšku, který mi měl poskytnout zasloužený odpočinek a rozčepýřená se zjevila ve dveřích obýváku. Nesnesla jsem pocit, že si moje jediné dítě myslí, že jsem za bílého dne opilá. A bude pak spolužákům ve škole vyprávět, že maminka o víkendu leží v posteli a zvrací do růžového lavoru.

„Sašenko, jak tě to prosím tě napadlo?" Přisedla jsem si k ní. Ani neodtrhla oči od obrazovky. „No jak si přece dva dny umírala. Tatínek říkal, že neumíš pít. A že maminky nemají ležet v posteli, ale vařit oběd." Oddechla jsem si a otřásla se zároveň při vzpomínce na následky loňského Silvestra. S první ligou, která se pije v naší vesnické hospůdce, nejsem schopna držet krok. Chybí trénink a i chuť. Proto jsem se, na jednu radu (dotyčného jsem posléze měla chuť zaškrtit), zásobila Samaritánem z lékárny. Ten mi měl pomoci projít Silvestrovským večerem bez úhony. A protože jsem žena činu, pozřela jsem jednu tabletku před, jednu během a třetí za rozbřesku nového dne, nového roku. Místo vítězného křepčení „jak jsem na všechny vyzrála," jsem klesla do postele a přála si smrt. Jedině ta by byla vysvobozením.

„Půjdu to ještě zkusit, jestli usnu," řekla jsem oběma. „I maminky potřebují spát, protože i maminky jsou unavené," řekla jsem dceří a vlepila jí velkou pusu na usměvavou tvářičku.

 V diskuzi pod mými články, z neznámého důvodu, číhá pomatenec, který si říká Istvan Vinnetou. Jeho jediným cílem je znehodnotit diskuzi hloupými příspěvky, urážkami všech, kteří do diskuze přispějí. Zkusila jsem všechno možné i nemožné a zjistila, že funguje jediné - nereagovat. Proto bych požádala i Vás o stejný přístup. Nezájem je to jediné co lidem jeho typu vadí. Zastávám názor, že lidé, kteří na sebe chtějí upozornit jen urážením a ponižováním druhých, si naši pozornost nezaslouží.

Děkuji za pochopení.

Vaše

Hana Novotná