říkej mi... že nemáš nebo máš mě rád,
říkej mi...jak mám a nebo nemám psát,
říkej mi...co chceš
Protože já si to stejně udělám jak já budu chtít.
Když jsem před půl rokem napsala a zveřejnila svůj první blog měla jsem radost, která ovšem trvala jen krátce.
Dozvěděla jsem se, že pro dobro lidstva mám přestat psát.
Řekla jsem si "tůdle" a napsala druhej, třetí blog...
Nelíbily se moje názory, přechodníky, a stesk za zemí, kde jsem nechala 14 let života a kus srdce...
Tak proč ses vracela?!
Jsem emotivní vulkán, všechno se mě dotkne, všechno cítím ještě dřív než se to stane a začne bolet to, co jiného se jen zlehka dotkne. Ani se neotočí. A já si zvrátím krk.
Balila jsem kufry - "Já tady v týhle bezcitný zemi nebudu, jedu zpátky za mořem a sluníčkem a lidma co se pořád smějou a nikdy nespěchají do práce, co nikdy nemají dost kafe ani vína..."
Tak rychle se vzdáváš?
Napsala jsem dalších dvacet blogů a začla bejt závislá. Na psaní. Na blogu. Každý den jsem z kufru vytáhla jednu věc a uklidila ji zpátky do skříně.
Dneska už jsou kufry prázdné a pod postelí a já vím, že to blog mi zabránil v útěku. Protože by to byl zbabělý útěk od reality...
Je i blog útěkem od reality? Je čas strávený v diskuzích ztraceným časem? Jsou lidé s kterými si povídám, směju, flirtuju, pošťuchuju, skuteční?
To není normální svět, to tě pohltí, zničí, není normální trávit tolik času u počítače, běž radši ven mezi normální lidi...slyšela jsem pořád dokola.
Tak jsem vyrazila a obešla pár známých a poznala pár nových...skutečných lidí...a všem bylo jedno společné...neuměli a nechtěli poslouchat. A jen skuhrali, jak je tenhle svět hnusnej, nespravedlivej, peněz málo a práce hodně a nic, vůbec nic nefunguje.
Utekla jsem zpátky na net, na blog - kde můžu napsat co cítím a ucho hledat nemusím. Přijdou a ještě řeknou spoustu milých slov. Máme smích, sex,vaříme, oblíkáme se, svlíkáme, utěšujeme se, kupujeme auta a podprsenky Victoria Secret. Víme o sobě, těšíme se na sebe, přejeme si krásný sny a slunná rána.
Sakra, kdo to dneska má? V dnešní době, kdy je úsměv vzácnost nejvzácnější? Kdy se jen prochází kolem, my se slejzáme. Jak za dávnejch časů.
Nedávno jsem si posteskla, že mi chybí moje dvě hospody, a že třetí už hledat nebudu. Do hospody se nechodilo jen na pivo, ale za lidma. Úžasně mi chyběl ten pocit, když se vejde, zvedne se několik párů očí, s úsměvy přijde tolik očekávané "no konečně!" A každej musí říct něco hrozně vtipnýho. A je to hrozně fajn.
Kdykoliv jsem úsilovně hledala klidný místo, chlapa, kamarádku...nedařilo se. Ale jakmle jsem přestala hledat, přišlo to samo.
Přestala jsem věřit, že tu třetí "fajnu knajpu" najdu...a ona si mě našla sama!
Díky vám všem
