Humbuk v kalhotkách

Ženský prý o sexu akorát mluví nebo píšou. Píší o něm, protože doufají, že muži si to přečtou a něco s tím udělají. Mluví o něm, protože se těší, že mužům se k uchu jejich touha donese. A že chlap se zachová jako tygr a strhá ze své sexuální otrokyně zbrusu nové, sexy prádélko, které si pořídila právě pro tuto příležitost.

„To na vás nenechá ani pět minut, hned to půjde dolů,“ řekla jí prodavačka, když v erotickém shopu na pult vysázela tři tisícovky. Pokukovala přitom po vystavených vibrátorech. „Lepší je pravej,“ zachytila její pohled prsatá prodavačka. Vzala do ruky zhruba osmnácticentimetrový exponát, zvedla ho do výše a teatrálně zvolala: „Copak on vás může pohladit, vzít do náruče?“ „Asi ne…,“ špitla a celá červená vycouvala z obchůdku, do kterého se odhodlávala vstoupit již drahnou dobu.  

„Co máme k večeři?“ Ani se na ni nepodíval. Mrkla na něho přes rameno tak eroticky až saténový župánek, v symbióze tušených radostí, sklouznul z ramene. „Dej mi to do obýváku, dneska začíná Pohár,“ zabručel a zmizel ve dveřích.

Postavila před něj talíř s úklonou takovou, že ňadra se vymanila z úkrytu drahého oblečku a rozprostřela se nad jeho večeří. Zůstal zírat s pusou do kořán. Čekala, že po ní skočí. Ale vrazil jí před oči vidličku: „Na guláš je lepší lžíce. Jak dlouho tě to budu učit?!“  Otočila se, aby neviděl slzy, které se draly do očí. "Neumím to s ním!" Župánek za ní vlál. Silonové prádlo ji škrtilo a škrábalo. Nejraději by ho ze sebe strhla sama. "Jsem blbá, blbá, blbá!" Lžíce se zvoněním dopadla před objekt její nedávné sexuální touhy. Zakroutil hlavou a měl přitom ten svůj silně trpitelský výraz.

„Co dělám špatně? Mám na to takovou chuť. Se svým manželem. Nevymlouvám se, že mě bolí hlava (i když bolí), utratím majlant za prádýlko, uvařím, naklidím,“pobrečela si druhý den u kolegyně v práci. „Jdeš na to blbě, holka. Musíš být mrcha. Pak ti bude žrát z ruky. Zkrátka jako kuřátko.“ Zvedla k ní pláčem rozmazané oči. „Ohlodat a vyhodit,“ zasmála se kolegyně, která - ač byla při těle – na slastný vrchol si vyšlápla alespoň třikrát týdně. Už měla i toho nového grafika. „Chlap se musí plazit před tebou, ne ty kňučet před ním, rozumíš? Chtějí být lovci, tak jim tu radost musíme dopřát. Jsou jak malý děti,“ byla už netrpělivá kolegyně, že jí musí tolik vysvětlovat to, co by mělo být základem ženského podvědomí.

Odpoledne sexuální abstinenci probírala u kafe s kamarádkou, též léta vdanou a oddanou jednomu klásku. Věrnou. „Hele, já už to na něm poznám. Mrkne, v oku se mu rozsvítí. Občas mě plácne po zadku během večeře. Tak to vydržím. Mám z toho prd. Beztak to trvá tak tři minutky. Jezdím očima po stropě sem tam a kreslím ornamenty, než se udělá.“ „Ale já to takhle nechci, já se chci milovat,“ řekla ubrečená vzdorovitě. „Tak na to si musíš najít někoho jinýho. Jste spolu skoro třicet let. Je utahanej z práce, přijde domů a každej den vidí tebe. Třicet let. Měla bys chuť na třicet let starý kuře?!“ neodpustila si rejpnutí do šťastnější kolegyně. Jenže já chci takový to mravenčení po celém těle, tu šílenou touhu co až pálí…“ „Zadrž, to není reálný! To si viděla v nějakém seriálu?“ přerušila ji tvrdě. Zadívala se přes skleněnou stěnu kavárny někam daleko a neviděla nic.  Všechny její naděje, že to existuje, byly rázem v tahu.

Tam, kde žena vidí strašný problém, chlap má pocit, že je všechno v pořádku. Výplatní páska existuje, doma se svítí, všichni jsou do počtu, to co se jí se dá jíst, a ta žena…je prostě jeho žena. Má ji rád. Je to dobrá máma, dobrá manželka, ale nerajcuje ho jako ta nová holka z  investičního. To ani není možný. Zatímco žena si uvědomuje projevy stárnutí, bolí ji , a těší  zároveň, jak ji děti méně potřebují. Uvědomuje si, že čas ubíhá. Nemilosrdně. Že už nic není tak jako dřív. Chybí jí něha, pohlazení, pár slov, že je pořád krásná, žádoucí. A v nejmíň vhodnou chvíli, kdy se chlap po hádce se šéfem doplazí domů, dožaduje se potvrzení, že ji miluje tak jako dřív. Nasoukaná  v červeném, krajkovém prádélku je mu spíš k smíchu. Ten jeho dole spí, a jeho potřeby jsou až další v pořadí. „Sakra, já bych jedl, až bych brečel!“  Na stole dvě svíčky, krajkové ubrousky a desertní vidličky, které, věru, neslibují pořádný dlabanec.  A je zaděláno na pořádný průšvih. Žena, které shlédla Rodinná pouta, dožaduje se právě stejné večeře, jakou absolvovala hlavní hrdinka. To znamená večeře sotva načaté, která musí ustoupit vášnivému milování v saténových duchnách. A muž? Muž má hlad až by brečel. Na pořádnej guláš. A pak pivko. A pak se podívat jak to zvoral ten Juventus. A to hrál doma! A teprve pak, pozdě večer, pokud tedy dřív neusne, tak se přitočí k té, co umí nejlepší guláš na světě.  K té, před kterou si klidně krkne, prdne, když se mu chce. Protože je mu s ní dobře. Protože ji má rád.

Jenže my ženy si lásku představujeme přes kytky, večeře, nekonečné polibky, svádění a dovádění v peřinách. Proto jsme nevěrné v naději, že se dočkáme alespoň špetky romantiky, o které čteme, na kterou se díváme. Musí přeci existovat. Tvrdíme, že neslavíme Valentýna, ale přesto jsme schopné se urazit, že ten náš nám nezamával před očima rudou růží. Mohl aspoň koupit bonboniéru...

"Ty už mě nemáš rád!!!" křičíme do užaslého obličeje našeho letitého partnera, který se horko-těžko odlepil od sportovní strany v novinách. Nechápe. "Nic nechápeš!" potvrdíme mu to co sám dobře ví.

Humbuk v ženských kalhotkách je voláním po starých dobrých časech. Moc dobře si uvědomujeme jaký poklad v našich mužích máme a těžko se smiřujeme s tím, že rozbouřená řeka se časem zklidní. Chceme aspoň občas pořádné vlny, které nás slastně pohltí, vrátí o pár let zpátky. Připomenou, že ten náš je pořád ten nejlepší chlap na světě.

Pánové, nám ženám prostě nestačí jen říct: "Ten guláš se ti povedl, maminko." Občas ten guláš odstrčte a řekněte : "To počká, teď mám chuť na úplně něco jinýho!" :)))