Silněji stiskla plyn a vjela na most - před ní se rozprostřela nádherná zelená náruč. Volant se jí chvěl v ruce, pohrávala si s myšlenkou, že ho pustí a poletí...Bude to bolet? Bude se muset vrátit? Jaké to tam je?
A pak seděla naproti mně. Nateklé oči, třesoucí rukou se pokoušela otevřít krabičku s léky. Marně. Praštila s ní o stůl.
"Proč chceš umřít?"
"Protože je to všechno marný, všechno ztratilo smysl, už prostě nemám sílu..", hlesla.
"Moje babička se zabila a doktorka říkala, že je to stejně v genech, prostě ta pravděpodobnost, že se zabiju je veliká".
Bylo mi jí líto. Ale měla jsem i vztek. Rodinu sice nemá, ale lidí, kteří ji mají rádi je hodně. Vždycky uměla poslouchat, rozesmát...co se stalo? Kam se poděly všechny plány, které jsme před 20 lety společně spřádaly....
Co z toho se splnilo mně? Nejsem ani novinářkou ani nežiju v Miláně, ale každý den se mi stane něco hezkýho.
"Vzpomínáš na "Hráče se smrtí"?, zeptala a zvedla oči. Nebylo v nich vůbec nic. Byly prázdné. Unavené. Smutné. Odevzdané.
Viděly jsme ten film snad dvacetkrát. Simča kvůli Kieferu Sutherlandovi, ale ten tenkrát miloval Juliu Roberts, takže měla smůlu. A já? To už si nepamatuju. Zřejmě kvůli Julii Roberts :-))
"Tak jsem si říkala, že bych nakoukla, jestli je to tam, na druhým břehu, lepší, klidnější...a pak bych se třeba vrátila...", řekla. A já bych jí za to nejradši dala facku.
"Jsi skoro čtyřicetiletá koza a máš takový puberťácký kecy. Víš, kolika lidem bys tím ublížila?""
"A kolik jich ublížilo mně?", postavila se okamžitě do útoku.
Nechtěla jsem to rozebírat. Ne znovu. Po těch hodinách rozbolavělých slov, lahvích vína, litrech slz...a k čemu to bylo...
Dostala jsem nápad...
"Už si viděla "Hráče se životem?"
V jejích očích zableskla jiskřička zájmu, naskočila se stejnou touhou po životě jako srdce, které již bylo na odchodu, ale...
"Kdo v tom hraje?", zeptala se
"Ty neznáš. Zítra půjdeš se mnou na šetření a uvidíš Hráče se životem naživo!"
Druhý den se jejího srdce dotkly tři zdánlivě obyčejné lidské osudy. Tři lidé na konci své životní pouti.
Cítí dech smrti, ví, že může přijít každý den, ale přesto vstávají a čekají nás s úsměvem.
Hráči se životem. Nevzdávají se.
Děda Josef má na sobě bílou košili a modrou pletenou vestu. Podává nám ruku znetvořenou pokročilou artrózou. Usmívá se.
Devadesát plnejch a ještě nějaký rok k tomu...kdo by počítal ty drobné...
Osmdesátiletá Maruška se chlubí fialkovou halenkou od vnučky.
"Vnučka povídala, že se ta barva teď nosí. Nejsem na to už stará?"
Není. Každičký její den se skládá z malých rituálů, je tu radost z rozkvetlé zahrady a kočky, která se přijde pomazlit, i objetí vnučky i dalšího dne na tomhle světě.
Václav se devadesátky asi nedožije. Má rakovinu prostaty. Rodina nechce, aby to věděl, ale Václav to ví. Nabízí nám Becherovku.
Tři lidské osudy. Odvážlivci, kteří se pouští do troufalého boje se životem. Užívají si ho plnými doušky. Ví dobře, že dnešní den může být poslední.
Ví dobře, že nesmrtelnost neexistuje. Nemají čas vyhlížet smrt, protože žijou svoje životy. Jsou hráči se životem.
Když jsme sestupovali ze schodů prvorepublikové vilky a paní Marie stála ve dveřích verandy a mávala nám. Ve fialkové halecnce jí to moc slušelo... řekla vyléčená Simča:
"Já se tak děsně stydím..."
