Frustrovaná dlažební kostka

     Jako malá holka jsem neoblíkala panenky, ale fandila jsem Rudé Hvězdě Cheb. Hrála dobře, stabilně se držela kolem krásného čtvrtého místa prvoligové tabulky.

Na nedělní zápasy jsem vyrážela s dědou, který byl sice „od Plzně“, ale chebské Hvězdě fandil se stejným žárem jako rodilý Chebák. Fandilo se zkrátka dobrému fotbalu. O příslušnost něčemu nebo někomu tu vůbec nešlo. I tehdejší skalní fanoušci byli diametriálně odlišní od těch současných (čest světlým vyjímkám). Přišli zkrátka jen a jen na dobrý fotbal. Možná ještě na točený pivo do papírového kelímku a voňavého vuřta s hořčicí. A křičelo se jen na rozhodčího, když odpískal faul proti domácím nebo zas neodpískal zaručenou penaltu pro domácí…

Dnes, po letech, jako i spousta dalších „vzpomínek z mého dětství“ nemá stejnou chuť, vůni,  tak i ten dnešní fotbal už není o sportu. Fanoušci (mohou-li se jimi vůbec nazývat)si své každodenní frustrace vybíjejí na tribunách. Jen pivo s párkem povýšilo. V ceně. Dnes, když se rozhoupete k tomu jít na „živej zápas“, tak se tam totiž vůbec nemusíte dostat. Živí. Zastaví Vás dlažební kostka vržená frustrujícím fanouškem, který evidentně neví, jak se na návštěvě v naší zemi chovat. Za tento faul následuje jediné možné – červená karta.

napsáno pro www.subjektivnik.cz