„Láska je vždycky slepá. A zamilovaný člověk je schopný obětovat pro začínající vztah prakticky cokoli. Oproti tomu vztahy, které vzniknou z rozumu, vás nijak výrazně nezaslepí. Člověk k nim přistupuje s chladnou hlavou.“
Znovu nabytá svoboda připomínající zbrklostí nerozvážné mládí, s předem skeptickou netrpělivostí nakukuje přes plot k sousedům. Nechce být srdcem, které dostala do vínku. Chtěla by moře a umět v něm plavat tak lehce, jako ti ostatní.
Nechce se vázat a stavět mosty, které by přiblížily okolní světy. S dětinským vzdorem odmítá přijmout kritiku a odlišnosti druhých pro hledání cest vlastních. Nebyla desítky let zvyklá hledat, ptát se, nabízet se a dělat vlny. Její samostatnost je úzkoprsá a všudypřítomná nespravedlnost se stala argumentem, proč se ani nepokoušet. Železná opona se zvedla, štiplavý pach moči těch, kterým bylo zatěžko platit za toaletu, nemilosrdně roztáhl nozdry a zatuchlá káva z termosky na dálničním odpočívadle roztančila pesimistické chuťové pohárky. Zemský ráj to napohled místo cukru.
Přesto se po několikaletém užším okukování a otužování na poli politickém a ekonomickém, odhodlala uzavřít společenství, které mělo znamenat jen další chomout, umožňující hlubší orbu. Česká republika vstoupila do Evropské unie 1. května roku 2004.
Zatímco temperamentní Chorvatsko nadšeně slaví a za vstupem do EU vidí pro svou zemi další šance a nové začátky, bolševikem po dlouhá léta ujařmená Česká republika očekávaně skepticky hledí ke každému společenství. Svou samostatnost si cenila krátce, jen co se na sametu objevily první chloupky, spadly koutky úst směrem dolů a česká povaha dostala svou definitivní pečeť.
Evropská integrace: z nouze ctnost?
Nad závazky plynoucích z dlouhodobých vztahů mávla rozkošnicky rukou s tím, že ekonomickým a právním podmínkám pro členství v eurozóně se pro nesrozumitelnost nevyhovuje, a kdysi do větru tak blahosklonně odkývané euro se oddaluje na neurčito. Výčitky, které směřovaly k letům prožitým v komunistické totalitě, a které si přály být důvodem, proč se s nikým nevázat, nemohly být klíčem pro rozpoznání strachu ze ztráty volby či ze špatného rozhodnutí.
O termínu, kdy Česká republika bude usilovat o přijetí eura, rozhodne vláda, členství v eurozóně je pak podmíněno splněním maastrichtských kritérií, které jsou euroskeptiky označována jako masochistická. Velmi nezrale působí pozice lázeňského šviháka, který vidí jen své předepsané procedury. Není žádným tajemstvím, že EU se potýká s řadou problémů. Eurozóna se rozdělila na konkurenceschopné severní státy, které financují - v rámci nekonečných záchranných programů - zadlužené jižní státy. Jihu hrozí sociální nepokoje a lidem na severu dochází trpělivost. A v Česku narůstá skepse vzhledem k bídnému stavu české žurnalistiky, která se šířením pesimisticky laděných a polopravdivých zpráv, spolupodílí na lhostejném přístupu českého národa k jeho budoucnosti. Pro černé klapky na očích si nevšimne povzbuzující pozvánky a podané ruky od tak dobrých sousedů, kterým Německo bezpochyby je. I tak velikému a zkušenému partnerovi je jasné, že budoucnost eurozóny a vůbec celé Evropské unie není možná bez České republiky. Ta však znavená rychlostí a vnějším tlakem chová se nedospěle, lamentuje a vzteká se. Po vzoru starého zkušeného barda Velké Británie, pohrává si s myšlenkou opustit to podivné společenství a udělat se sama pro sebe. Volá po koruně a češství, které na druhé straně lhostejným přístupem shazuje.
Nekonečné a skeptické výčty nevýhod blahodárně působí na národ český, který si nezvykl vést konverzaci v tónu optimistickém. Přínosy společné měny, které spočívají v pohodlnějším a levnějším cestování, stabilnějších a snadno porovnatelných cenách, levnějších půjčkách jsou zatracovány a prohlášení o termínu přijetí eura je politicky značně nepopulární a trnem oknu ve volebním programu. Takového kroku bychom si naopak měli považovat, jelikož nesleduje populistické cíle, ale je vyjádřením odpovědného hospodáře, schopného vidět budoucí dopady a jejich blahodárnost pro tento stát a jeho obyvatele.
Bude-li se Česká republika vůči návrhům EU stavět negativně, nekonstruktivně, nelze ani očekávat, že pro sebe při důležitých vyjednáváních získá nějaké výhody. Kdo by řekl, že roky prožité v totalitě, mohou být ještě tolik let poté výmluvou, proč třeba Německo, s nímž nás pojí podobné nejen ekonomické a kulturní zájmy, není pro Čechy přirozeným partnerem pro budoucnost. Už jen pohrávání s myšlenkou vystoupení z Unie je zlomyslné, vzhledem ke strategické pozici srdce, kterým Česká republika pro Evropu je. Měla by tudíž oživovat, bít pro vytvoření funkční koalice států se stabilní a nezadluženou ekonomikou.
