Co muži nechápou na nás, ženách? Co je příčinou častých nedorozumění? Oslovila jsem své oblíbené muže z netu a naivně se domnívala, že ty drobnůstky, které jim na nás „trošku vadí“, sfouknu v jednom blogu. Ovšem jak jsem se pročítala emaily, které dorazily, došlo mi, že mám materiálu na další Dallas, a že ti chlapi mají v mnohém pravdu.
„Poměrně časté lhaní, řekl bych až kontinuální, a to i v bezvýznamných věcech (ženy tím automaticky vyřazují jakékoliv možnosti sporu o svých činech, rozhodnutích). To muži nechápou. S tím souvisí i jakási neférovost žen, prostě její slovo neplatí, což muže přivádí k zuřivosti, protože mezi muži je právě férovost na jednom z předních míst hodnotového žebříčku. Muž získává dojem, že ženské se prostě nedá věřit ani slovo. Nechápou zejména to zbytečné lhaní.“ (to je úryvek z emailu mého nejoblíbenějšího diskutéra – záměrně neprozradím, o koho jde :))
Tak co holky, opravdu tak permanentně lžeme?
„Přece mu neřeknu pravdu, šlehla by ho pepka,“ ustřihne kolegyně cenovku z nové kabelky, kterou koupila v pauze na oběd. Bez mála tři tisícovky za kabelku je notorická blbost, protože za tu cenu se dá koupit příklepovka od Bosche, která je teď v akci. Jsou opravdu tak škodlivé - tyhle malé lži typu: „Byla hrozně levná, byla úplně poslední…vidíš, tady jak je ten škrábanec, tak proto ji zlevnili o 50%. Věřil bys tomu?“ Nevěřil, protože nechápe, proč musíme mít novou kabelku, když jich máme několik. Ve stejné barvě, velikosti. Většinou naše drahá polovička ani novou kabelku, boty, účes nezaregistruje. Pokud od ní nežádáme finance. „Už zas? Myslíš, že na mně roste péééří?!“ Uchýlíme se k malé lži…"Chtěla jsem zítra skočit k řezníkovi a udělat ti o víkendu ty závitky." Spokojeně zabručí a natáhne se pro peněženku. Na stůl položí dvě stovky. Protáhneme obličej. „Hodně závitků, abys měl ještě k večeři,“ zklamání v hlase je evidentní. V dobrém rozmaru přilípne k osamělé bankovce ještě stovku. „A kup ještě pivečko. Basičku.“
"Pivečko. Rovnou basičku,“ bručíme se při cestě z obýváku. Zítra máme namířeno k nové kadeřnici a za tři stovky ošmiká leda tak ofinu. My lžeme, protože chráníme mužův nervový systém. Zbytečně by se rozčílil, křičel a vlastně kvůli úplné hlouposti.
Muži jsou - jak známo - tvorové ješitní, a proto lžeme, že to bříško je šmrncovní, vysoké kouty jsou strašně sexy a co teprve až přijde pleš, tak to už se neudržíme. Tvrdíme, že nám vůbec nevadí, že zapomněl na patnáctileté výročí manželství, a pak bulíme do polštáře a kolegyni na halenku. Má toho v poslední době v práci hodně, zapomněl…vždyť se tak moc neděje. Ještě se za hysterickou scénu omluvíme řízky k večeři. "Co se děje, že není chleba s vysočinou," zvedne hlavu od novin. "Nic, nic. Jen jsem ti chtěla přilepšit, když si říkal, že v té vaší kantýně mizerně vaří."
Nebo jsme svobodné, vzdycháme po ženatém podnikovém právníkovi a o nás se uchází roznašeč pizzy. O nejméně deset let mladší a o celou hlavu menší. Prosebně zvedne oči…“Tak to rande večer platí?“ Ani na tu pizzu nemáme chuť. Žvýkáme a koukáme do blba. Tak proč mu neřekneš, že není tvůj typ? Diví se kolegyně a kamarádka v jedné osobě. „Nechci mu ublížit,“ řekne ona. A pak se večer, když jí snaživý pizza man vrazí rozvášněný obličej do výstřihu, konečně osmělí a špitne: „Budeme jen kamarádi, jo?“
Kdo ví, proč jsme takové. Muži tvrdí, že si zahráváme s jejich city, že nejsme fér. Málokterá žena dokáže říct: „S tebou, frajere, tedy ani náhodou.“ Bůh ví, proč se snaží se z muže, který ji nepřitahuje mít dobrého kamaráda, jakéhosi člena fanklubu, který bude při ruce, když muž snů nefunguje tak, jak si přejeme.
Ovšem samy jsme velice citlivé na kritiku. Navlečené do nových šatů, o kterých dobře víme, že nám nesedí, jsme ochotny přijímat jen na slova chvály. Šance připustit byť jen náznak kritiky je nulová. Dokážeme rychlostí blesku zachytit každý mužův pohled, přímo pitevně jej zpracovat a zakřičet: „Já už se ti vůbec nelíbím. Jsem v tom tlustá! Ty mě už vůbec nemáš rád!“ A utéct do ložnice a bušit pěstmi do polštáře a přitom pokukovat po dveřích jestli nás přijde utěšovat. Nepřijde. Pokud jsou partneři spolu déle než tři měsíce, jde o bušení marné, pošetilé.
Zatímco nám muži vytýkají, že nejsme fér, a přitom si na té své „férovosti“ tolik zakládají, často ji sami postrádají. To, že o nás nestojí, dávají najevo mlčením, absolutní ignorací na jakýkoliv kontakt z naší strany. My se trápíme, protože nevíme na čem jsme. Tušíme. Nechceme to vědět, protože víme, že nás to bude bolet. Mužská „férovost“ doufá, že nás to trkne. Netrkne. Rozjímáme, proč se k nám ti chlapi tak chovají. Protože jim to dovolíme. Pokud nás trestají mlčením, utíkají před námi, zapírají se, označují nás za omyly – nejsou to chlapi.
Za malou, prakticky zdraví ochraňující lež, bych se přimluvila. Férovost - na obou frontách - by měla být základem každého vztahu. Většina nedorozumění ve vztazích vzniká z toho, že svá očekávání a představy vkládáme do úst toho druhého, aby je přijal za své, bez možnosti práva na odvolání. Ano, jsme rozdílní. Už od pradávna jsme nastaveni tak, abychom spolu tak trochu bojovali, trochu na sebe křičeli, trochu se škádlili a hodně se milovali.
