Dobré prase všechno spase?

Těm, kteří sežerou vše, na co přijdou, se v jídelním světě říká vyžírači ledniček. Labužníci neboli fajnšmekři jedí nejdříve očima a mají u toho spoustu řečí. Uvařit na výbornou pro tyto gurmány, pokud jste povahy labilní a vztahovačné, prostě nelze.

To umí jen oni sami a dokážou o tom mluvit nádherně, barvitě, že vás do nosu šimrá dotyčná vůně a před očima běží diapozitivy přímo z té nejbáječnější kuchyňské přípravny na světě. Nejprotivnějšími strávníky jsou modelky a modelové, kteří mají s touto profesí pramálo společného. Zrnko hrachu koulejí po talíři, poté ho rozdělí na neuvěřitelných deset kousků, které formou jeden krok vpřed, dva nazpátek nesou k ústům. Mají u toho trpitelský výraz, poté vás požádají o zažívací sodu, v zápětí odstrčí rozrýpaný pokrm se slovy: „už vážně nemůžu.“ Kdybyste mohli, zlískali byste je vařečkou, kterou jste se dvě hodiny oháněli v kuchyni, aby hostům chutnalo. Ale nemůžete. Nesdílí všichni heslo: jím, proto jsem. Pro řadu dvounožců je strava nutným zlem, na které si v každodenním shonu často vzpomenou až pozdě večer. A když ve ztemnělém bytě otevřou ledničku a zří pouze světýlko, nejsou ani trošku depresivní, protože oni zkrátka jíst nemusí. Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi se lžičkou běhala za svou dvouletou dcerou, která právě objevovala svět. Když se mi podařilo strefit se, řekla mi dcera rezignovaně: „Jíst a spát mě fakt nebaví. Zdržuje mě to!“ Jídlo je pro ni nutným zlem i dnes a pár soust je motivováno Ježíškem, Kinder vajíčkem a Hannah Montanou.

Jídlo má obrovskou moc. Dokáže nás naprat, naštvat, pohladit, skoro roztrhnout, nadmout, utěšit, rozveselit. Jen si představte, že se strašně těšíte na tu nádhernou, voňavou klobásku, kterou jste si ukryli před svou žravou rodinou v úplně posledním fochu v lednici (za hořkou marmeládu od tety Růži). V přeplněné tramvaji visíte na tyči, proti popotahování nudlí a napichování na podprsenky typu brnění jste tentokrát imunní. Vaše klobáska a domácí křen vás drží. Ale ona tam není. Zoufalství, které se v ledové skříni odehrává, prozrazuje jen kmitající se zadek, který už se dovnitř, aby ji našel, nevešel. Vaše drahá polovička má zrovna dnes, jako na potvoru, osmý den nějaké diety, kdy smí sníst na co má chuť. A odnesla to vaše klobáska. Okoralý chléb s máslem zvyšuje lítost a celý ten nespravedlivý svět běží před očima. Šéf, spadlý net, dcera v pubertě, manželčiny brzké kulatiny… A jedna klobáska to všechno mohla zmírnit. Až takovou moc jídlo má. Když už nás štve celý svět, koupíme si větrník, nebo drtíme na struhadle bramboru a s ní celý ten nakumulovaný vztek, který se promění v nádherně voňavou, dva prsty tlustou bramborovou placku.

Mám na Facebooku kamaráda, jehož paní (s níž je dlouhá léta ženat, tudíž žádné novomanželské nadšení)  pro něj připravuje jídla sice jednoduchá, ale tak krásně naservírovaná, že naše svědecká oka nad důkazními fotografiemi žasnou a často i trošku závidí. Z malé fotky obloženého talíře, můžete totiž vyčíst velký příběh. O úctě a lásce k druhému člověku. Partnera, když má hlad, můžete odkázat na stranu 64 v letité kuchaře, na kuchyni tchýně, na vlastní fantazii, nebo mu prostě něco, bez ladu a skladu, kydnete na talíř. Dobré prase všechno spase. Vždycky si nad jeho fotografiemi uvědomím, jak se liší a jak odcizená je dnešní doba ve vztahu na časy a doby minulé. Jíme jídla, o kterých netušíme, jakou mají chuť, jen si ji matně pamatujeme, hltáme někde v koutku, a každý z rodiny má ten svůj. A jsme s tím smíření.

Když jsem se včera dcery ptala, který z dárků od Ježíška jí udělal největší radost, řekla mi, že nejhezčí bylo, že jsme seděli všichni u jednoho stolu. Pro dnešní děti není zázrakem to, že dárky nosí Ježíšek a že přinese přesně to, oč jsme si v dlouhém dopise napsali. Pro dnešní děti je kouzelné to, že rodiče sedí s dětmi u jednoho stolu, aby snědli štědrovečerní večeři. Opravdu má jídlo takovou moc? Nebo je to na nás…co myslíte?