Kotel nám kiksnul, kiksnul nám kotlík. Kdopak nám ho opraví, starý servisní technik není doma a mladý to neumí.
Kde jsou ty doby, kdy řemeslo mělo zlaté dno a zlatou pověst měly i české ručičky. Dobrá pověst je fuč a s ní i vztah mladé generace k práci. Jistě, vybrat si už v 15 letech povolání, které nás jednou bude živit, není záležitost jednoduchá. Na jedné straně - v té době ještě děti – mají v tomto věku různé zájmy a rodiče málokdy berou v úvahu jejich schopnosti, dovednosti a především studijní předpoklady. „Uděláš si aspoň maturitu,“ se stalo jakýmsi zaklínadlem a pro budoucnost i vidinou zaručeného teplého místečka v kanceláři. Ovšem po martýriu zvaném gymnázium, které srazí ambice celé rodiny na kolena, přichází chladná sprcha. Pobíhajícím opeřencům složenou zkoušku dospělosti nikdo nepřipočítá k dobru. „Kdo chce, práci si najde“, možná platilo v budovatelských 50. letech, dnes ovšem pouhá chuť nestačí. Potencionální zaměstnavatelé od mladých lidí alibisticky žádají praxi, ač vědí, že tyto plusové body neměli kde nasbírat. Úřady práce pro absolventy středních škol sluchu už teprve nemají. Zoufalí rodiče sáhnou do úspor na důchod a umožní svým ratolestem studium na vysoké škole. Vyšší vzdělání nerovná se, bohužel, jistotě lukrativního zaměstnání.
Jistě, jsou zaměstnavatelé, kteří permanentně volají po nedostatku kvalifikovaných pracovníků. Ovšem není na místě nutit žáky, aby se do daných oborů hlásili. Když budou studovat obor, který je nezajímá, pravděpodobně ho nedokončí nebo pak v něm nebudou hledat práci. Obory jako pokrývači, klempíři či sklenáři, ale i mnohé další, z důvodu všeobecného nezájmu, neotvírají nové ročníky. To, že české ekonomice hrozí vážné problémy, z důvodu prohlubujícího se nedostatku žáků v učilištích a středních školách, je většině lidí putna.
Tituly nám natolik stouply do hlavy, že si ji můžeme ukroutit, když se obyčejný zedník troufá přiženit do naší rodiny. Dobrého instalatéra nebo elektrikáře musíme hledat lupou, poté dlouze přemlouvat, a když už přijde a hovoří česky, často máme pocit, že sami bychom to zvládli lépe. A levněji. Dobrého řemeslníka, pokud možno se zlatýma rukama, bychom rádi platili zlatem. Podstrojovali mu guláškem a vychlazeným lahváčem a říkali mu „mistře.“
V době mého dědečka se dobrý řemeslník mohl sehnat s jistotou jistot v hospodě u piva. Jen tak mezi řečí. Franta by si nikdy nedovolil odvést fušérskou práci, protože jinak by už do hospody nesměl. Kominík byl zmazaný od sazí a truhlář krásně voněl dřevem.
Jenže tenkrát už bylo a dnes je dnes.
Zlaté, titulované české hlavičky. Zvykli jsme si žít instantně. Voňavé dřevo nahradila stlačená dřevotříska. Netroufáme si za své peníze žádat kvalitu. Ve společenském žebříčku jsou nejvýše ti, jež mají v hlavě Filipa nebo bohaté podzemní zázemí. Záznam o tom, že by se nějaký obráběč, svářeč či zedník vysokého postu dobral, nebyl dochován. Proto své děti přesvědčujeme, že práce s rukama neskýtá dobrou budoucnost.
Dříve uctívanému řemeslu se dostalo hanebného, podřadného stavu. Vlečeme své děti na výchovnou exkurzi ke kopáčům, kteří cení svá bezzubá ústa a ochotně pózují opření o krumpáče a lopaty: „Vidíš, jestli se nebudeš učit, tak takhle dopadneš.“ Na čištění ucpaných záchodů a budování křivých zdí si najímáme pracovní síly s ruským přízvukem. Smutné na tom je, že nejde o nechuť lidí fyzicky pracovat. K degradaci kvalitního, poctivého řemesla došlo v našich hlavách.
Řemeslo v Čechách vymřelo po duchu.
