Čuchám čuchám dobrou hospodu

 Sedí dva chlápci v hospodě a jeden povídá značně ztěžklým jazykem: "Hele, teď zkusíme vstát a když se nám to podaří, tak ještě nepůjdem. A když se nám to nepodaří, tak už půjdem."

Už od dětství načmuchám dobrou hospodu na sto honů.

Prázdniny jsem trávila u dědy na Domažlicku. Dny především lese, protože děda byl myslivec, kterej miloval les.

 Večery v hospodě, protože děda miloval i pivo.

Hospoda tenkrát byla i domovem, kterého se někomu nedostávalo. Do hospody se chodilo nejen na pivo, ale hlavně pobejt, popovídat, zahrát karty, poradit se, pohádat, sehnat kohokoliv na cokoliv.

Uskrávala jsem svoji černou limonádu, pozorovala šrumec, poslouchala jak si stěžujou na svoje starý, a občas porazila některého z dědových kamarádů v Prší.

Hrozně jsem se těšila na náš příchod do hospody. Vždycky už tam byli, na svých místech. Čekalo se jen na dědu... prsatá hospodská se na dědu šmrcovně usmála a jakmile dosedl, už před ním stála nádherně orosená sklenice a papírovém tácku první čárka....

Cvičně jsem požádala o pepsi a děda už se těšil na svou oblíbenou odpověď :"Myslíš, že na mně roste péééři". A pak mi ji stejně koupil.

Občas jsem si uskrla piva, o které si můj žaludek,nacpanej k prasknutí  po dědovo vynikajících bramborácích pečených na sádle, přímo žádal.

Byla to moje první česká hospoda do který jsem se zamilovala, typická stará česká kamenná hospoda, dřevěný stoly a oprýskané židle, na zdi plakáty s prsatýma holkama a kalendáře se skalními rostlinami, deset let staré. Dodnes cítím vůni piva, slyším smích hostinské a dobrácké pošťuchování chlapů.

Když se řekne dětství a prázdniny, je tam v těch vzpomínkách... moje první hospoda.

Měla jsem od dětství dobrejch čuch a vysoko postavenou laťku.

Druhá moje hospoda přišla až o nějakých 12 let později...Stejně útulná čtyřka sestávající se z místních štamgastů...můj budoucí manžel,ač domácí, byl za lufťáka. A já se držela pravidla: nad nikoho se nepovyšuj a pitím malého piva se neponižuj...brzo mě vzali mezi sebe...jako domácí.

Hospodská neměla velký prsa, ale velkej zadek, na zdech visely fotografie a diplomy místního fotbalového klubu, na zaprášené televizi stál dokonce malý stříbrný pohár... S holkama jsme pivo prokládaly paňáky zelené, a já to tenkrát vydržela, a nebylo mi špatně.

Měla jsem tam kamaráda Davida, s kterým jsme klábosili o životě a spřádali plány jaký to jednou bude...K tomu jsme nad ránem pili kafe.  Pořádnýho černýho turka lomcováka.Klidně tři za sebou, když hospodská Alenka byla v dobrém rozmaru. Naše mládí a  srdce to vydrželo.

V tý hospodě se nadávalo, probíralo, dobíralo, smálo se, ale nikdy se nikdo nikomu nevysmíval. Jedli se vynikají utopenci a pepřenky, které hospodský dělal sám. Spali jsme pár hodin, nebolela nás hlava a všechno...bylo možný.

Pak jsem odjela do Chorvatska  a při každém návratu domů, moje páteční nebo sobotní kroky vedly do mojí hospůdky...

Nejdříve odešla hospodská s velkým zadkem, pak hospodský přestal vyrábět utopence a chlapi začali povídat, že pivo stojí za prd, že to má Roman teplý a neproplachuje trubky...

A pak umřel David - na rakovinu...

A pak už tu hospodu zavřeli, protože tam nikdo nechodil.

Třetí hospodu teprve hledám...

Nevím, jestli to je pivem, který už prý není  takový jaký bejvalo.

Nebo je to lidma, že nemají čas na to pivo jít.

A možná se mi jenom stýská po těch mých hospůdkách a žádnou třetí ani nehledám...