"Smrt. Nikdo z tohoto světa tu tajemnou soupeřku nezná. A kdo ano, už je pryč."
"Je to moje první setkání se smrtí...blízké setkání...myslím", podívala se na mě v naději, že ten počítač, kam zapisuji jen smutná data, nebude v té chvíli přednější...že zvítězí člověk. A lidské slovo.
Přišla mi nahlásit smrt dědečka. Maminka několikaměsíčního miminka, drobná černovláska s krásnýma očima. Všechen smutek z předčasné ztráty milovaného člověka byl v nich. I když bylo dědovi téměř osmdesát roků a byl nemocný, bylo to neočekávané, bylo to moc brzy a bolelo to. Bolí to pořád při každném uvědomění, že už se nedá dotknout, pohladit, jen tak posedět...a vzpomínky jsou jako ostré trny, zatím to nejde. Vím to.
Podala jsem jí občanský průkaz a úmrtní list. Osmdesát let života, důkaz o tom, že tady člověk byl....a odešel.
Byla jsem před měsícem u jejího dědečka na šetření, pamatuju si jeho oči, fotky zastrčené za sklem kredence, rozečtenou knihu na stolku a hrnek s nedopitým čajem. Taky.. nateklé, do fáčů zamotané, nohy a krásné ruce, musela jsem je pohladit, když jsem odcházela...nevěděla jsem, že je to naposledy, že tomu krásnýmu člověku zbývá pár týdnů života na tomhle světě. Je to koloběh života, všichni odejdeme, náš čas nadešel - slyším to od svých staroušků denně. Náš svět je omrzel a chtějí utéct od bolesti, samoty, dlouhého stáří, chtějí vidět blízké, kteří odešli dřív. Jaké to tam je? Bude to bolet?
"Nebojím se smrti, ale pomalého umírání", řekla mi skoro devadesátiletá stařenka shrbená stejně jako její hůlka. Vždycky hledám potvrzení řečeného v očích. Hledí na mě klidně, pohled téměř hladí. Vím, že nelže, že se nebojí. "A stihla jste všechno co jste chtěla?" "Nic z toho co jsem si vysnila, jsem nezažila děvenko. Přežila jsem obě své děti i manžela. Viděla jsem hodně utrpení, ale byla jsem i hodně šťastná." Věděla, že jsem sama matkou, viděla fotku mojí dcery, nemusela jsem se ptát, a přece přečetla otázku v mých očích.."To víš, každej den o tý bolesti vím, jde se mnou spát, prochází mým tělem, je se mnou ať dělám co dělám, nebolí to míň a nečekám, že to přejde, naučila jsem se s ní žít...".
"Já bych nepřežila, kdyby mi umřelo dítě", řekla mi má bezdětná kamarádka o chvilku později. Neodpovídala jsem, vyhledala tedy můj pohled a vím, že čekala na moje..."já taky ne". "Tahle práce tě zničí, jen bolest a smrt. Každej den..měla bys dělat něco jinýho, si na to moc citlivá víš, to by měl dělat někdo, komu je to jedno, prostě to bere normálně...."
--------------------
"Není to žádná babička z pohádky, na to se slečno připravte", statná padesátnice mi odemkla branku. Vedl mě pach moči a zatuchliny. "Babička tady bydlí sama?" Neodpověděla a kopanci vystrnadila poloslepého oříška ze dveří. Vypadalo to jako již známá hra.. instiktivně věděl - teď se musím co nejrychleji ztratit... Narážel zmateně do dveří...
"Mami, je tady ta sociálka", zakřičela do kuchyně. "Musela jsem tady matce uklidit", řekla obranně
"Vy jste tady kvůli těm obědům? Stojí to za starou bačkoru, vůbec mi to nechutná, je to hnusný, chci to zrušit", zabušila na uvítanou "pohádková babička" hůlkou do podlahy.
"Ne, nejsem tady kvůli obědům, ale kvůli vám", očima jsem si prohlížela zanedbanou místnost bez jediné upomínky, fotky - na stole jen pár slevových letáků.
"Sousedka bere na tu jejich babku osm tisíc, tak jsme si říkaly, že by máma mohla aspoň ty čtyři dostat", řekla dcera netrpělivě a čekala jedinou protiotázku - chcete to na účet nebo složenkou.
"Je to složitější, já musím nejdřív zjistit, jestli vaše maminka pomoc potřebuje." Obě ženy na sebe pohlédly. Spojovala je jen vidina peněz. "Máme dluhy...", řekla plačtivým hlasem mladší z žen. "Lepší tady nebejt, víte co já mám za život?! Svojí domácnost, teď máma už nic nezvládne, syn má rodinu a nezvládaj to taky...."
"Já už bych umřela, stejně tady jen překážím...", spustila babička a dlouhými chlupy porostlá brada se teatrálně zatřepala pod hereckými vzlyky. Posadila jsem se za stůl se zaskvrněným ubrusem. V celé místnosti nebyla jedna jediná kytka a za zažloutlou záclonu jsem viděla jediný záchranný bod. Kam chce tahle paní uniknout, má vůbec vysněný svůj ráj, jaký byl její život, kde jsou fotky, kytky, srdíčka od vnoučat z pouti...
Vrátila jsem se v myšlenkách o hodinku zpátky, kdy jsem seděla u smrtelné postele jedné opravdu pohádkové babičky....Hladila fotku na které byla celá její početná rodina na nějaké oslavě, všechno splývalo v jeden obrovský lidský úsměv, ten její..."Jen chci vydržet až se vnučce narodí miminko a pak můžu s Pánem Bohem jít..." "Vnučka slíbila, že když to bude holčička, tak to bude Maruška...po mně." Sama se nenají, neobleče ani neotočí na bok. Celý den tráví na polohovatelném lůžku. "Doktor říkal, že do konce měsíce, dýl ne. Tý svojí vytoužený pravnučky se nedočká...", řekla mi blonďatá pečovatelka na odchodu.
Zatímco jedna podmiňovala odchod z tohoto světa narozením človíčka, druhá několikatisícovým příspěvkem.
Vždycky když přijdu domů z práce, sednu si a čučím do zdi. Půl hodiny, hodinu. Nevnímám. Dřív mi stačil krátký pohled z okna, jak to vypadá s počasím. Teď je ta zeď mantinelem mezi skutečným, reálným světem a tím vysněným. Teď, víc než kdykoliv předtím si uvědomuji, že není důležitý co bude až tady nebudeme, ale že nejdůležitější je co se děje teď, právě v tuto chvíli, když jsme tady... Jsme jedni druhému člověkem, jsme sami sobě nejlepším přítelem..nezávislém na pochvale a mínění ostatních.
Smrt je jediná jistota a spravedlnost. Přijde si pro nás pro všechny, bez vyjímky. Každý máme vyměřený určitý časový úsek, který bychom měli žít, a né odžít. Protože nikdo to za nás neudělá. A až tady nebudeme, svět se bude točit dál, lidi se budou míjet, milovat, hádat a umírat. Teď a tady bychom měli uskutečnit své sny, zavolat lidem, kterým jsme to slíbili, koupit knížku, protože jsme ji vždycky doma chtěli mít....svoji vlastní, né půjčenou, kterou musíme vrátit. Teď bychom měli jít na procházku a dát si latte v kavárně s výhledem na náměstí, teď bychom měli zkusit pokořit ty kolečkový brusle, i když pád jen nevyhnutelný, teď bychom se měli usmát jen tak bez důvodu...třeba na sebe do zrcadla a nevidět kruhy pod očima a nehledat vrásky. Mít radost, že nám ten úsměv sluší, že jsme tady, že žijeme svůj život, teď a tady...co nám je po tom, co bude potom...až tu nebudem :o))
