Řekl mi... "co se má stát...se stane"
Chlap nechává osud ať si ho dohoní sám...
Žena ho musí mít ve svých rukou, nebo aspoň musí mít pocit, že ho v těch rukou má.
Platí vůbec, že každý je svého osudu strůjcem? Můžeme ho ovlivnit?
Je čekání na to, co nás stejně nemine - jistá pohodlnost a i zbabělost?
Je nějaká vyšší síla, která určí místo nás, kam se odstěhujeme, koho budeme milovat a jestli nás na přechodě v Českém Brodě srazí černý Renault?
Co se budoucnosti, osudu týče - uvažování a jednání mužů a žen - se ubírá zcela odlišným směrem.
Chlapi neradi plánují, slibují a píšou život uplynulého měsíce do sloupečků co se mi povedlo a co musím v následujícím období pokořit... (ženy musí shodit kila, nadzvihnout prsa, ignorovat tchýni a sehnat vepřové koleno)
Žena ráno vstane a už má plán. Plán pečlivě rozdělený na jednotlivé etapy a běda tomu, kdo předem zakreslenou etapu zhatí. Ženě nestačí vědět, že se něco odpoledne má skutečnit. Žena už ráno musí vědět proč, a co podnikne, když se to náhodou nepovede. A nepovede se to určitě.
"Nech to koňovi, ten má větší hlavu" - tak tuhle radu jsem slýchávala hodně často. Ale tomu mýmu přetíženýmu oři se už dávno zaprášilo za kopytama.
Jsem hodně netrpělivá, nerada čekám, pořád mám pocit, že mi někde něco utíká.
A jsem hrozně zvědavá :-))
Někde jsem se dočetla o legandami opředené knihovně v jihoindickém spolkovém stát Tamil Nadu, jež údajně obsahuje předpovědi týkající se lidských osudů.
Nevím, jestli bych se chtěla z knihy palmových listů dozvědět, co se má stát a co mě nemine...
Co když se mi nebude líbit...můj osud?
Chtěli byste vy mít tu možnost nahlédnout do svého osudu? A následně pak mít tu šanci některé věci zvrátit ( třeba si nebrat tu prsatou rusovlásku, z které se vyklube děsná jedubaba)...
Slyšeli jste o hodinách smrti? Svého času poskytovaly na netu vzrušující zábavu. Stačilo doplnit datum vašeho narození a v zápětí jste se dozvěděli, kdy finišujete na tomto světě. Skvělá zábava pro někoho kdo se na druhý břeh vydá až v září 2080, ale když zjistíte, že natáhnete brka přesně za dva dny, pět hodin 42 minut...srdce začne být tak nějak rychleji.
Je to určitě hloupost, ale na druhou stranu, co když je to pravda?!
Když stojíme na prahu dospěláckého života ....máme své plány, cítíme vítr ve vlasech a v pěstech svíráme pocit, že můžeme všechno na světě. Chceme jet jedině po hlavní.
V tom nejlepším a nejsilnějším autě.
S nejbáječnějším partnerem, který se nebude měnit a tavit do obřích rozměrů.
S párkem krásných vychovaných dětí, které k nám budou vzhlížet s obdivem a pokorou...
A realita?
Ta nás žene pěkně po svých, po hrbolaté polňačce...ohlížíme se se svíravým pocitem, v ruce sáček s rozdrobeným rohlíkem, značkujeme si cestu, abychom trefili zpátky.
Na začátek. Začneme znovu. S čistým štítem. Jako když před sebou máme nový bílý papír.
S jiným partnerem, v lepším autě a pod hlavičkou nového, prestižního zaměstnavatele.
A když se jednou otočíme, zjistíme, že jsme dopadli jako ten Jenda v tý pohádce, který ač drobil a drobil, cestu zpátky nenašel.
Ty naše drobečky nám zlomyslný osud prostě zblajznul. Jako bych nám tím vzkazoval...nečekejte, až co já, až to udělám za vás. Chytněte mě za pačesy a dělejte si se mnou co chcete.
Co a jak se stane... záleží hlavně na vás.
