Člověk člověku vlkem

Kousal se do pahýlů zkřivených nemocí, aby ho tělo nezradilo a nevydal skřek tak podobný zvířecímu. Kousal se, aby neplakal. Zaryl zuby hluboko do kůže, aby lidi nepoznali, že i on je člověk. Slyší, vidí, cítí. A nemůže se bránit.

„Jediné co vám můžu poradit, nechte ho vynést ven na sníh a až půjde někdo kolem, tak třeba zavolá sanitku,“ řekl mi do telefonu ošetřující lékař, kterého jsem požádala o pomoc. V puse převaloval nejspíš bonbon a tak jsem právě slyšené chtěla svést na možnou nesrozumitelnost. Odtáhla jsem sluchátko od ucha a pohlédla na blednoucí kolegyni. Jsme v tom samy, uvědomila jsem si, když jsme se zimou klepaly před ubytovnou s dvojicí bezradných příslušníků městské policie. Přivolaných na pomoc, aby nám pomohli a ochránili dva lidi před vyhozením na lednovou, mrazivě nelidskou ulici.  Je to jasný sociální problém,“ řekl mi na rozloučenou pan doktor a pro pobavení dodal malý kvíz: „A ten řeší kdo? Ano, přesně tak – sociálka.“

Na městské ubytovně žije již delší dobu starší manželský pár. Romský pár. On po dvou prodělaných mrtvicích ochrnutý a zcela závislý na péči své ženy. Ona schizofrenička, která neužívá léky. Obětavá a hodná ženská, pro kterou je samozřejmostí se postarat o svého těžce nemocného muže. Jsou spolu od patnácti let, v dobrém i zlém. Každý den. Jeden bez druhého by umřel. Můžou nám to udělat? Velké tmavé oči odkrývají obrovské zklamání a jejich pohled mě bolí a utíkám před ním, co to jde. Občansko-právní spor. Ano, je to možné. Sama tomu nevěřím. Dívám se na schoulenou drobnou postavu pod čistě povlečenou dekou. Štiplavě bolavá vlna představivosti bezmocného pána přesouvá na zašpiněný sníh (tak jak to umí jen město) před ubytovnou. Ne. Nesmí se to stát, říká mi pohledem kolegyně.

Paní dluží za ubytování manželského páru na ubytovně peníze. Není podstatné kolik. Podstatné je, že ona tvrdí, její nemoc bohužel jediná věří, že byla o peníze okradena. Podstatný by měl být fakt, že do té doby za ubytování řádně platila. Majiteli ubytovny však došla trpělivost s problémovým párem a zavelel: „Ven na sníh.“ Nemilosrdně. To, že náhradní, bleskové umístění manželů ( zvlášť, když jeden z nich je zcela nemohoucí), je prakticky nemožné, ho nezajímá. „Jsou to cikáni,“ oznamuje jednoduchou větou, které pohrdavý tón přidává na významu, pobaveně jeden z přihlížejících. Ano, tady nelze jinak, než s majitelem ubytovny souhlasit. Pokud kdokoliv z nás nebude hradit své životní režie, dopadne stejně. Zarážející je fakt, že většině lidí přijde normálním řešení vystěhování dvou bezmocných lidí na sníh. „Jasně, že bych to udělal!“ říká pyšně mladý muž, když se nahlas těším, že by to nikdo nedokázal udělat. Zvednout bezmocné tělo z postele, nést ho dlouhou chodbou, spustit se s ním ze schodů, otevřít dveře, které vedou na mráz a to bezmocné, lidské tělo položit na sníh. Pak se vrátit a tentokrát prakticky vyvléct plačící ženu? Je to možné? Není. Ona by určitě běžela vedle svého muže, kterého neopustila na jeden jediný den za posledních čtyřicet let a lomila rukama: „může tohle udělat člověk člověku?“ Může. Stačí kývnutí hlavou. Jsem v křeči, neschopná jediného pohledu, gesta, které by se mohlo vysvětlit snad jako souhlas. „Je nás tu devět a nikdo není schopný tu situaci vyřešit,“ zlobí se po několikahodinovém martýriu zástupce majitele ubytovny. „Tak co bude?!“ rozhazuje bezmocně rukama. „Je to věc sociálky,“ pokrčí rameny lékař přivolané záchranné služby. Jaké má pak ona možnosti? Pán pobírá sociální dávku, příspěvek na péči…mohu tedy zkontrolovat, zdali mu je poskytována dostatečná péče. Nabídnout možnost umístění páru v domově pro seniory, což paní striktně odmítá stejně jako pobyt pána na LDN. „Já se o svého muže postarám!“ 

Hluboce se v tom pohledu skláním před romskou komunitou. V domově důchodců budete starouška romské příslušnosti hledat lupou. Jen zmínkou o této možnosti je můžete silně urazit. Stejně jako některé „bílé“ potomky, když jim řeknete, že maminka, která už nestačí doběhnout na záchod, na umístění v domově může čekat dlouhé roky.

Ten večer neskončil na sněhu ani vyzáblý zrzavý kocour. Stočil se u kamen v recepci. Zadkem k osazenstvu, které zapíjelo smutek ze slibné podívané, která se nakonec nekonala. Odjela sanitka i policejní hlídka, zástupce majitele ubytovny a na jedné posteli se krčil vystrašený manželský pár. Přesto nikdo z nás neměl pocit vítězství. Ve vzduchu visela spousta bolavých otázek a jistota, že se to vůbec mohlo stát. Hořký pocit, že systém pomoci člověku v nouzi v naší zemi nefunguje. Problém se štítivě odsouvá jiné instanci, která samozřejmě nemá potřebné kompetence. Máme policii, která je bezradná a může zasáhnout teprve ve chvíli, až se něco stane. Až člověk zabije nebo lépe zabije sebe. Máme lékaře, kteří z titulu své božské nedotknutelnosti oznamují nepřipraveným lidem, že si mají užít své poslední Vánoce.

Lidé ztratili schopnost se jako lidé chovat. Naučili jsme se kousnout dřív, než to udělá ten druhý.

Jsme jeden druhému zvířetem jen proto, že jsme zapomněli, jaké je to být člověkem?