Čichám, čichám člověčinu

Celé moje dětství bylo voňavé.  Voněl mi med, který stékal z chleba nakrájeného na kostičky. Babička všemožně čarovala, abych ho snědla celý. Puntíkovaný hrnek s kakaem měl na dně malý obrázek. Musela jsem vše vypít, abych obrázek viděla a ten den se mi pak něco splnilo. Moje dětství krásně vonělo a všechno, úplně všechno co jsem si přála, se mi splnilo.

Měla jsem tenkrát hrozně skromná přání. Třeba... aby mi děda koupil colu. A on se vždycky usmál, rukou pohladil orosenou sklenici s pívem, protože tam kde žil, se všechno tak trochu zpívalo, a nikdy  nezapomněl dodat: “Myslíš, že na mně roste péří?“ A tu colu mi vždycky koupil. A pak mi doma udělal tu nejlepší cmundu na světě. Placky tlusté jako prst voněly asi padesát kilometrů daleko – ještě druhý den, když jsme šli pro mléko v lahvi s červeným víčkem – tak jsem tu vůni cítila. Prsty jsem měla umaštěné, taky tváře a řasy a byla jsem hrozně šťastná. Děda taky.  Ruce a pusu jsem si utřela do utěrky, nebo do rukávu. Maminka byla daleko, aby hubovala. A u dědy se smělo úplně všechno. I ochutnat pivo (několikrát) a s jeho kamarády mastit karty. Dodneška nevím, jestli mě ve hře “ Prší „nechávali vyhrávat, nebo už jako dítě jsem byla hotový karbanický talent.  Cítila jsem se v hospodě plné chlapů, většinou myslivců, protože děda byl myslivec, hrozně dobře. A to mi dodneška zůstalo. Babička  hromovala: „To není prostředí pro dítě!“  A přesto dodneška cítím vůni karet nasáklé pivem a cigaretami, a bříška prstů si pamatují  jejich listnaté rohy a  pomačkanou omšelost. Kdo ví, proč zrovna mě nechali karty zamíchat a jak všechny skončily pod stolem. Když jsem je sbírala v úplné tmě, slyšela jsem jen smích, cinkání skleniček,  nádherný slovní fotbal...přála jsem si ať to nikdy neskončí.   Pronikavá vůně ranního lesa, a chuť lesních jahod a ostružin se mísila s vůní hub. Děda to vždycky zaonačil tak, abych rodinku hříbků objevila první. A pak jsme vylezli na posed a obrovským dalekohledem, který mi děda musel držet, pozorovali srnky.  A já, ač dítě, tušila jsem, že krásné věci jsou krátkého trvání.

Pamatuji se, jak se srnky něčeho vyplašily a v mžiku zmizely v lese. Pohlédla jsem smutným očima podobnýma těm srnčím na dědu. „Však zas přijdou, neboj.“  A nikdy mi neřekl, že ta lahůdka, ten gulášek – kdy jsme kůrkou chleba čistili talíř a měli boule až za ušima – byl srnčí.

Celé moje dětství bylo voňavé. Voněly dotyky motýlích křídel, zbytky pampelišek na prstech, vlasy ozdobené věnečkem ze sedmikrásek a těžké peřiny z pravého péří, které za každým dnem udělaly tři tečky…protože tenkrát v tom mém voňavém dětství se mi zdály strašně krásný sny.  A když jsem se probudila, vonělo ráno , do kterého odtikával další prázdninové dobrodružství obrovský budík rozkročený na háčkované dečce, která nesla stopy borůvek donesených z lesa. A mravenci ze šišky, kterou jsem si tam večer položila, se teď po ní procházeli jako po kolonádě. Babička se naoko zlobila mlčením a my s dědou jsme na sebe u snídaně spiklenecky mrkali.  „K obědu chcete jahodové nebo borůvkové knedlíky?“ prolomila konečně ticho způsobné dědovým pivem navíc a mým  neholčičím šmudláctvím.

„Oboje," poručili jsme si jednohlasně a pak šli pro jahody na zahrádku, na kterou se šlo přes jez. Ledová voda štípala do nohou a voněla svěžestí, stejně jako vzduch protínaný dětským výskotem.

Ještě mi doznívá v uších, když na hřbitově hladím náhrobní desku. Nezapomněla jsem přinést šišku pro dědu a větvičku borůvek pro babičku. Chybí mi moje dětství, které oni dva tak krásně provoněli. V marné touze vrátit nenávratné, chodím svou každodenností a čichám a čichám...A nic necítím.

Jez se krčí pod napadanými větvemi, jednou ledničkou, rezavým kolem a dvěmi pneumatikami. "Babička dělá lepší jahodový knedlíky," řekne mi s dětskou upřímností dcera. "To je pravda, babičky je vždycky umí líp," musím s ní jen souhlasit. "Co budeme dělat teď?" zeptá se malá s radostným tušením, využít situace, kdy konečně nikam nespěchám.

"Uděláme si bunkr," rozpálím plamínky v očích do jiskřiva. Nadšeně pomáhá zatěžovat knížkami deky na stole. Vklouzneme do úkrytu. "Něco přinesu," protáhne se kolem mně a na tváři mě zašimrají její voňavé vlásky. Usměju se. Po dlouhé době opět cítím. Člověčinu. Přinese karty. "Porazím tě. Bojíš se?"zeptá se sebejistě.

Bojím, protože je celá po mně. Stejně jako já, zas a znovu důvěřuje, dívá se, otáčí, dotýká, čichá... A nedá pokoj, dokud tu člověčinu nenajde.