Chorvatsko - země asexuálních mužů

V bílé košili, jejíž rukávy stály v pozoru jak dorostenecký pyj, v šedivých stejně postavených kalhotách, pohupoval se vpřed a ve zpátečnických patách marně hledal rovnováhu. Jeho tiché kolíbání do vrčení ventilátoru mělo působit výhružně.

Vzpomněla jsem si na dřevěné houpací kačery a rodící se chechot jsem prozatím udusila do širokého úsměvu. Jeho legrační obočí začalo brát roha v obzvlášť vysokých koutech. „Je tady snad něco k smíchu?! Máte veliký a vážný problém…“ odkašlal si, aby svým slovům dodal patřičnou váhu. Jako hluchoněmá jsem odzírala ze dvou zlostných ještěrek, které děly cosi o malém, ale šikovném státě. A to jsem si před měsícem naivně myslela, že tahle hatmatilka nebude žádný problém. „Pane…“ začala jsem obřadně a patřičně jsem si dala záležet, aby můj přízvuk vyzněl co nejvíc domácky. Ač mi tento mužík malý vzrůstem a veliký svou policejní důležitostí ukrutně lezl na nervy, dokázala má blonďatá hlava pochopit, že opravdu máme - v zemi, která krojí pravidla podle momentální nálady a sympatií – problém. Chtělo se mi zvolat: "Okay, Houston, we've had a problem here“, ale věděla jsem, že by nám to nemohlo a vysokému hodnostáři by se ještě mohlo přitížit. Pobledlé tváře příslušníků mého národa mě úpěnlivě prosily, ať mlčím. Věděla jsem, že musím jednat a nesmím svůj národ ponechat v této trapné situaci. Jsem přece na jazyky a útrpný měsíc strávený u chorvatské televize, která si libuje v nekonečných amerických telenovelách, právě teď musí přinést své plody. Už z domova jsem byla naučená, že správné oslovení, byť se slangovou příchutí, dokáže dát váznoucí konverzaci správný říz.

„Pane fízle," spustila jsem obřadně lavinu dějů příštích. Za ta pouhá dvě vlídná slova vyskočil jako kamzík na židli a odměnil všechny přítomné představením nevídaným. Knoflíčky od košile lítaly po místnosti, sekretářka nosila vodu, kterou střídavě pil a políval se. Byla bych vám vyprávěla, jak to bylo dál, samotnou mě to zajímalo, ale byla jsem poměrně tvrdě vystrkána ze dveří a bylo mi dodatečně vzkázáno, že vodit mou maličkost na veřejnost, je nežádoucí.

Chorvatsko – malá země pro velkou dovolenou, země tisíce ostrovů a ostrůvků, země neomezených možností a nebetyčného sebevědomí.

„Tam u vás by pro mě nějaká, která umí knedlíky, nebyla?“ Můj soused z chorvatského paneláku, kde se topilo dřevem a právě jsme se sešli, kolečko vedle kolečka, a hodili vlídnou sousedskou řeč,  u příležitosti čekání na zásilku polen z hor. Vytahané tepláky s moderně spuštěným rozkrokem proklatě nízko, na krku sedmdesátka a leasing na nové černé clio. Široce se usmál, úsměvem, který děsí všechny zubaře světa. Úsměvem, o kterém si na Balkáně všeobecně a bláhově myslí, že divoce a vroucně podlamuje kolena dívek zvláště z Čech. „O jedné bych věděla,“ řekla jsem nahlas a v duchu jsem se fackovala, že bych šmrncovní šedesátiletou maminku své kamarádky, která dokáže zavařit všechno v okruhu deseti kilometrů a to s úsměvem, seznámila s touhle reklamu na česnek, odér, kterého se jen tak nezbavíte. „No pokud jí není víc, než pětadvacet, má nějaké pořádné věno a..“ Té mojí bys mohl uspořádat pravou balkánskou oslavu u příležitosti jejích šedesátin…“ Jeho „tssssssss… to je starý," vyšumělo do skřípění brzd starého náklaďáčku s našimi poleny.

Za 14 let spouštění se prašnou a neupravenou cestou k moři, které pochopitelně ztratilo časem svou atraktivitu, stejně jako Staroměstské náměstí, pro toho, kdo přes něj každý den několikrát přechází, jsem si zvykla na pískot vyhublých do černa opálených hrudí, barevné trencle, kolem krku tlustý zlatý řetěz, v očích špatně ohřátá touha a v peněžence sotva na vinný střik do dvojky. Za těch čtrnáct let jsem si nezvykla, že v moři plavou hovna, pivo se točí a klidně hodinu pije z dvoudecky, žije se hurónsky – co na tom, že na splátky. Paštika na dovolenou v italských Alpách není směšná, na rozdíl od té dovezené z Čech.

„Co máš?“ Pohrdavým pohledem si změřil posádku českého vozu. Pro mou kamarádku první setkání s Chorvatskem. Vizitka se předklonila, odulou tvář s uškrceným krkem v o dvě čísla menší košili, jsem měla přímo před obličejem. Brr. „Pozdrav by nebyl?“ usmála jsem se jak z reklamy na extra citlivé dásně. „ Na stranu!!!“ zařval jako tygr. Tu asi hodinku se mnou nikdo z české posádky pochopitelně nemluvil, tak jsem se zabavila pozorováním cvrkotu na hranicích země, která měla kdysi to štěstí a zrodila se u moře. Co s ním máme dělat? Ptali se prý starousedlíci. „To už je na vás“ poučil je stvořitel. A od té doby všichni turisté, a i zvláště ti nejvěrnější z Čech, přijíždějící na modrý Jadran dostávají zprostředkovaný vzkaz: tady máte moře, a co s ním budete dělat už je na vás.  

„Máš to zapotřebí?“ strčil mi pod můj vlastní nos můj vlastní pas. Co rok, to pobytové vízum. „Mám.  Užívám si to,“ konstatovala jsem krátce a spokojeně. A vzpomněla jsem si při tom na nechutné a často nelogické obstrukce na cizinecké policii. „Ta vaše zatracená hrdost,“ odsekl ještě do řvoucího motoru na jízdu nadrženého auta.

Dobře tedy. Oni mají moře a my hrdost, kterou řada z nás, kvůli té louži slané vody, kterou nemáme, na týden dva, holt pokoří. Najde se jistě spousta oponentů, kteří budou tvrdit, že do Chorvatska jezdí léta a rádi a s domácími jsou téměř přátelé a s po novinách stále popisovanou chorvatskou nadřazeností, se nesetkali. Chorvatská nevraživost vůči Čechům je spojená s nepochopením, jak se jeden národ, který byl na kolenou, dokázal zvednout. Jak jeden národ, který byl dole, je najednou nahoře. Balkánskému způsobu smýšlení chybí pochopení pro utahování opasků a podobné akční činnosti. Balkánskému způsobu smýšlení chybí pokora.

Nemáme moře, možná ani lepší víno. Náš vítr nemá správné grády, aby pomohl pršutu dozrát do sladkého rozplynutí. Moře mají pomalu všude, ale tak správný mužský, jako máme u nás, nikde!