Chorvatsko, má lásko 2.

díl II. Bába Kunovka

Pletené šatky z nějakého lepšího kontejneru na holém těle, na chlupatých sloupovitých nohou shrnuté kozačky - ač je polovina července…

Rukou si uhladila již notně zmaštěné vlasové hnízdo na hlavě…a usmála se na mě bezzubými ústy: „Dej mi Kunu, krasavice“. Zaplatila jsem noviny a prodavačka z kiosku odpověděla místo mě: „Táhni odtud, čarodějnice!“ „Budeš hořet v pekle“, procedila stařena a opět se na mě usmála „Dej mi Kunu nebo dvě“. Dala jsem jí dvě. Jako další hodná sudička…místo poděkování kývla a řekla: „Ty hořet nebudeš…“.„Proč jste jí ty peníze dávala“, kroutila hlavou mladá prodavačka. „Nedá vám teď pokoj“.„Nevím, je mi sympatická“ šokovala jsem ji schválně a zahleděla se za odcházející žebračkou.

Letitou ikonou Rijeky. Patří k tomu městu, jako přístav. Vždycky tam byla, je a doufám, že ještě dlouho bude…

Má svůj rajón kolem autobusového nádraží. Říká se o ní, že ji znají všichni řidiči dálkových autobusů. Velice důvěrně. Nikdo jí neřekne jinak než „bába Kunovka“. Vždycky chce jen jednu Kunu, za kterou dárce odmění kouzelným, bezzubým úsměvem. Pokud je těch Kun víc, jako bonus dodá ještě nějakou dobrou předpověď. Nejlepší roky už má definitivně za sebou. Přesto bych si netroufala tipnout věk. Ani odhadem.

Vždycky je na své štaci, v každém počasí, v parném létě, za bury si jen lehce přidržuje šaty, pod kterými zásadně nenosí…nic. „To, aby autobusáci neměli zpoždění“, nadhodil můj kolega pobaveně a štítivě zároveň.

Koukám za ní, zastavila se v družném rozhovoru s řidičem autobusu, který má namířeno do Puly. Smějí se spolu jako staří známí. Nejde mi to do hlavy. Celkem fešnej chlap v družném rozhovoru s ženskou, která se evidentně nemyje  a oblíká se podle nabídky kontejneru. Řidič odchází do bufetu, a za chvíli už Kunovka v ruce drží obrovský sendvič, do kterého se ihned vděčně zakousne. Řidič jí mávne a usměje se, že se mi podlomí kolena a naskočí do svého autobusu via Pula. Kunovka se vydává na svou obchůzku po rajónu a za chůze si pochutnává na sendviči. Co chvíli se s někým zdraví…Pak jsem  jí delší dobu neviděla. Ptám se tedy ženské z kiosku “Co já vím, asi je na dovolený..“, odbrousila naštvaně. Víte, co ta si nažebrá? Má určitě víc než já, a jsem tu od rána do večera…“ Až vrátná mi prozradila, že si Kunovka zlomila nohu, když lezla do taxiku…tak ona jezdí taxikem…byla jsem ráda,že jsem toho zjištění ušetřila ženskou z kiosku…Vrátná mě nenechala bez dodatku…“No, ona má ještě jeden rajón na druhý straně města. Musela by dvakrát přesedat na autobus, tak holt frndí taxíkem“.Kunovku jsem potkala ten den odpoledne v obchodě. Stála ve frontě přede mnou. Kupovala si toho nejdražšího nanuka a platila ho z drobných, které před prodavačku vysypala z igelitového sáčku. Nakvašeně si mlaskla nejen prodavačka, ale i několik zákazníků ve frontě za mnou. Prodavačka štítivě odpočítala potřebnou částku. Malý asi pětiletý kluk se obrátil na svou mámu: „Mami, koupíš mi taky takovýho nanuka?“. Odpověď byla okamžitá, striktní a… ne. Kunovka roztáhla svá bezzubá ústa do širokého úsměvu a obrátila se na chlapce: „Tak si vezmi ten můj“

Kluk se zamračil: „Od tebe, ty smradlavá čarodějnice, nic nechci“.

Nakupující dav v okamžiku přestal pomlaskávat v očekávání nečekaného zpestření…

“Tak si vyliž prdel, ty malej hajzle“ řekla klidně a otočila se na mě „Nemáš kunu, krasavice?“ Usmála se, rozbalila nanuk a vyšla na prosluněnou ulici.

Právě přijížděl autobus z Puly. Koketně mu mávla a zakousla se do nanuka. Byl krásnej červencovej den. A ty moje darovaný Kuny, byly nejlíp investovanou devizou doposud. Tím jsem si jistá.