„Hanko, mužete nám říct ,proč a čemu se smějete…?!“, přerušil šéf poradu, všichni se koukali na mě a nikdo se nesmál. Jenom já. A to mi bylo k smíchu ještě víc. Stejně jako když mi bylo deset a skončily jsme s kamarádkou každá v jiném koutě třídy…a smály jsme se dál…
Ale od tý doby uplynulo dvacet let.
„Tak řeknete nám konečně, co je tak směšného na služební návštěvě našich chorvatských partnerů?“, vrátil mě do současnosti můj nadřízený. Radši bych vážně šla do toho kouta než vysvětlovat zřejmé.
„No ty jména přece…do Prahy přijedou pánové Jakopić, Šulić a Mrdeža!“
Říďa se ušklíbnul „Tak jsme se náramně pobavili..a můžeme,doufám, pokračovat v práci, slečno“.
Vzpomněla jsem si na trio sympaťáků z Chorvatska i na šéfa suchara tuto sobotu…
„Tleská se až na konci“, řekla příkře paní, které seděla vedle mě své dcerce, ale mluvila ke mně, která to nesmyslné pravidlo už několikrát porušila.
„Tleská se vždycky, když se nám to líbí, že jo mami“, řekla moje dcera. A řekla to všem kolem. Všem kteří se báli projevit nadšení.
Báli se otevřít srdce a nechat vstoupit originální pohádkový svět Walta Disneye. Nádherná show na ledě, kde nechyběl majestátní zámek, létající koberec, kouzelné princezny v krásných šatech. Ač z ledu, pohádková revue měla v sobě tu moc zahřát srdce malých i těch větších diváků. Vždyť přece pohádky mají rádi všichni. Malí se k té lásce hlásí otevřeně, dospěláci neradi a zbytečně stydlivě.
Mickey a Minnie marně pobízeli diváky k aplausu, k účasti…malí diváci pokukovali po svých znuděných rodičích….co mám dělat? Můžu tleskat?Zavolat na princeznu?Smím? Odpovědí jim byl jen krátký vlažný potlesk …doprovázejích rodičů.
Moc málo... pro - z mlhy vyjíždějící kočár tažený dvojspřežím - s překrásnou princeznou…Vzpomněla jsem si na podobnou show, kterou jsme s dcerou absolvovaly v Chorvatsku. Děti se nemohly dočkat, až se stanou součástí představení…až budou moci vstoupit do pohádkového světa, který si užijou. Tleskaly, smály se, volaly na známé postavičky…očička jim zářila…stejně jako jejich rodičům, kteří se za to světlo vůbec nestyděli…
„Když vy Češi jste takoví studení čumáci“, řekl mi chorvatský kámoš a mně zaskočilo…To si dovolí tenhle balkánec říct mmě, která si na vroucím srdci zvlášť zakládám…“No ty jsi jasně vyjímka“. Ale nestačilo mi to. Vadí mi, když se někdo otírá o můj českej národ. A zvlášť když má pravdu…“
A proč jsou teda český holky na Jadranu tak oblíbený?“ ptala jsem se, i když jsem tušila odpověď. „Protože holt máme rádi výzvy a ledový královny“, užil si patřičně svou odpověď a objednal další láhev Teranu. Věděl dobře, chlapec chytrý balkánský, že za své názory…musí nést důsledky. V mém případě nosit na stůl.
Za to, že se ráda směju jsem se nestyděla tenkrát, a ještě míň teď, když je smích tak vzácný a vím, že způsobuje řetězovou reakci…
Musel s tím někdo začít a je jen na vás, jestli do toho topení ledu jdete se mnou…..
Přeju vám všem opravdu veselé Vánoce :-)
Hana Novotná
