Čágo belo šílenci

Pozdravem může být třeba ruka sevřená v pěst nebo vyceněné zuby. Stejně tak lze vyseknout parádní pukrle, či si o sebe navzájem otírat nosy. Úctu lze vyjádřit (a obavy rozptýlit) i rozepnutím kabátu a sejmutím klobouku. Ať už si zvolíme způsob jakýkoliv, zdravit bychom měli. Je to slušnost.

Sami si vybíráme, koho a jak budeme zdravit. Pozdrav „čau ty stará vojno“ doplněný o mocnou herdu do zad kamaráda možná potěší, ale těžko zanechá hlubší dojmy v postarší sousedce.

Mezi mladými je oblíbený světoznámě proslulý pozdrav zvaný "placák". Tento pozdrav, trvající pár vteřin, kdy dvě osoby zvednou své paže nad hlavu a plácnou si dlaněmi, má dokonce v Americe svůj svátek. Velice úsměvné, zvláště pro přihlížející, je, když se takto rozhodnou pozdravit dva staří známí a ne a ne se strefit.

V české společnosti se klade důraz na jistou ležérnost. Jako když se necháváte unášet proudem vody. Však také vodácké „ahoj“ patří v našich zeměpisných šířkách k nejoblíbenějším. Některým i tento pozdrav přijde zbytečně dlouhý a druhé bodře obšťastňují se „santaklausovským „hoj.“ Oblibě se těší i „čus, čus, čusárna“ nebo „tě pic, nádhero.“ Právě tento, údajně důvěrný pozdrav, se váže k pražskému Žižkovu, a pokud vás někdo takto pozdraví, sluší se odpovědět: „pic tě.“

Nejen městské čtvrti se mezi sebou zdraví. Své typické pozdravy mají i doby minulé. Ke komunistickému pozdravu „Čest práci“ se váže zajímavost, že se tak zdravili ti, kteří celý život nic nedělali. Prvorepublikové „servus“ by mohlo svádět k rozboru o podivném složení stolice, ale v pozadí se nachází jen uctivý služebníček, kolující zejména mezi obchodníky.

Hříchem českého školství je penis v pozdravu „tě péro.“ Místo penisu tam ve skutečnosti ukryto péro jiné - husí brk jako symbol spisovatelů.

Oproti přání lehkého pera všem pisálkům, vojenské salutování již vyžaduje dokonalé provedení, kterému předchází tvrdý výcvik. Plukovník Krause von Zillerguta k tomu říkával: "Do salutování má voják vkládat duši. Voják musí svého představeného hledat v zástupu a na nic jiného nemyslet, než aby dostál všem svým povinnostem, které jsou mu předepsány v dienstreglamá. Když padne na bojišti, má před svou smrtí zasalutovat. Kdo neumí salutovat, dělá, že nevidí, nebo salutuje nedbale, je u mě bestie."

Já osobně dávám přednost pozdravům dávkovaným v polibcích. Těm, které pořádně mlasknou. Ne k oněm  afektovaně naznačovaným, končícím ve vzduchu. Tvrzení, že zejména pro nás ženy je typické slastné přivírání oči při líbání, se až tak nezakládá na pravdě. Stačí letmý pohled na šťavnaté polibky komunistických soudruhů, jež by svou vroucnosti trumfly i ocel. A ta, jak víme, se začíná tavit na 500°C. Hm, a co se skrývalo za jejich přivřenými víčky - během stranické líbačky - budiž nám (doufejme) navždy utajeno.

Polibek eskymácký se sice tváří nesmírně dráždivě ale má, bohužel, zcela praktický původ. Tango dvou a více nosů je důsledkem velkých mrazů, kdy by dotyk rtů byl problém - obyvatelé země ledu měli odkrytý zpravidla jen nos a oči.

Každý z nás si jistě prožil nejedno zdravící dilema. Vybafnout "brý den" či vyčkat? Oplatit ignoraci otočenou hlavou nebo naopak dokázat, že nás tedy doma pěti kouzelným slůvkům naučili? Projít houpavým, ležérním krokem kolem sněmu místních drben nebo raději bleskově skočit do křoví před bouřkou zvídavých otázek, které nás zcela jistě neminou?

Pozdrav je jen zdánlivě obyčejná věc, nad kterou mávneme rukou. Je nám to přece tak fuk. Stejně jako nafoukaný kolega. Přesto se cítíme dotčeni, pokud nejsme pozdraveni nebo spláchnuti jakýmsi nuceným zabručením pod vous. Rosíme se nad sladkým "čauky" nebo růžovoučkým "ahojík - ať máš pěkný deník." Říká se, že pokud chceme něco změnit, měli bychom začít u sebe. Proto hned zítra ráno - až vstaneme a stoupneme si před zrcadlo, ze široka se usmějeme a tu osobu, kterou zříme, pěkně od srdce pozdravíme: "No nazdar! Neznám tě, ale umeju tě."

Přeji vám úsměvný den :)