Alternace

Dnešní žena je tak emancipovaná, že přestala být ženou. Řídí nadnárodní firmu, kamión, motorku, ale v kuchyni ji musí alternovat muž.

Tolik jsme volaly po rovnoprávnosti…pěstmi bušily do stolu, až půllitry nadskakovaly a chlapi -s lehkým (chápajícím) úsměvem - nám tedy na chvilku půjčili volant nebo zednickou lžíci s tím, že si pohrajeme a vrátíme se tam, kde je naše místo. Za sporák. Jenže my si nechtěly hrát, my jsme to myslely vážně. Když to zvládne chlap, zvládneme to v pohodě i my. A líp…Chlap se přestal usmívat a s kručením v břiše nahlížel pod pokličky v kuchyni. A jak šel čas, my jsme nasedaly do kamiónů, vracely se pro plány na strategickou poradu, a muže ponechaly na prahu společného domova, kdy s klapotem podpatků odeznívalo naše: " Tak čau. Nečekejte mě, nevím, kdy přijdu…"Provázel nás pohled smutného vlčáka, ale my ho neviděly. Nechtěly. Nebudeme přece svůj život obětovat tak přízemním a nedoceněným nitěrnostem jakými jsou domácí práce. Instantní jídla vymizela z kuchyně stejně rychle jako naše výčitky svědomí…

Proč to u nás není tak jako dřív, ptají se děti…

Z domova přestal být domov. Hromádky přesušeného prádla, chladná plotna, krabice s kouskem okoralé pizzy, zažloutlé záclony a uvadlé kytky. Dříve úspěšné divadelní představení. Dnes "pro nemoc se nehraje" a ve skutečnosti herci "útěkem" řeší nesouhlas s rozdělením rolí.

Fotka rozesmáté rodinky za prostřeným stolem až zabolí.„Proč nejíš, tobě to nechutná?“, ptám se dcery„Táta vaří líp“, nešetří mě moje princezna ani trošku.„Táta, když vaří, tak se u toho usmívá a dělá srandy“.Pohled mi sjel zpátky na fotku v časopise. Kdy naposledy jsme se všichni takhle sešli? Kdy naposledy jsme se něčemu smáli? Už si nevzpomínám.

Dnešní muž musel v rámci zachování představení alternovat hlavní ženskou roli. Dnešní muž vaří. A vaří skvěle. Dnešní muž uklidí, vyzvedne děti, uplete copánky, pohladí a přečte pohádku na dobrou noc. A když do nocí ztichlého bytu dorazí i dnešní žena, utahaná jako kůň, není už o čem mluvit.  Výčitky visí ve vzduchu jako zapraná utěrka.„Jak si neplním své povinnosti?! Ke sporáku mě nikdo rvát nebude, rozumíš? Já mám taky právo žít jak chci…“, řve žena do noci a v jeho očích je smutek. Chybí dobrý režisér, který by postavil představení zpátky na nohy.

Uštvané, s hlavou tepající od bolesti, stresem napěněné, dosáhly jsme toho, co jsme chtěly. Jsme emancipované. Rozhodujeme o lidských osudech, strategicky plánujeme, ale šťastné nejsme. Vzpomněla jsem si na obrázek jednoho malého, pětiletého cvrčka, který mi pyšně ukazoval. Namaloval tatínka jak vaří, sebe jak si hraje, kolem byly nakreslené oblíbené hračky a v rohu obrázku obrovské rozesmáté sluníčko. "A kde je maminka?“, ptám se, i když odpověď tuším.„Maminka je pořád v práci“.Nechci, aby moje dítě kreslilo takové obrázky. Nechci derniéru. Čert vzal tu naši vydupanou emancipaci.

Uvařila jsem dobrý oběd, upekla dort a naklidila celý byt. Když dorazila rodina domů, neřekl nikdo ani slovo, nebylo třeba, ale viděla jsem…Viděla jsem záblesk toho rodinného ohýnku. Je tam pořád a budu ho ochraňovat a hejčkat, aby nikdy nezhasl. Ano, žena může zastoupit muže. Muž může, v případě potřeby, alternovat ženu. Ale nám byly přiděleny role hlavní, važme si toho a hrajme je od srdce, jsou to role životní, už nikdy bychom nemuseli takovou šanci dostat.

No, řekněte sami, není krásný si přečíst…  v hlavní roli  ŽENA ?