Je tomu už dvanáct let, co mi ze sklepa ukradli brusle. Letos jsem se konečně rozhodla, že si pořídím nové.
Nejprve jsem provedla řádný průzkum trhu. Jaké překvapení, že už nikde nemají ty staré dobré kožené botky samochodky. Nu což, půjdu s dobou, řekla jsem si a vsadila na nové technologie. A tak jsem je koupila, ty úžasné moderní běloskvoucí krasobrusle!
Plna odhodlání jsem se vydala na zimní stadion. Pro jistotu jako jedna z prvních. Po dvanácti letech jsem potřebovala prázdnou plochu a taky trochu upevnit sebevědomí. Po vyčerpávajícím zašněrování jsem celá nabuzená doklopýtala k mantinelu. Nástup byl pompézní, ovšem jen do okamžiku, než jsem oběma nohama spočinula na ledové ploše. Naivně jsem se totiž domnívala, že stoupnu, zaberu, pojedu. Člověk má občas velmi zkreslené představy o svých schopnostech.
Nohy se po ledu šinuly pomalými neohrabanými pohyby, ruce máchaly v prostoru bez špetky elegance. Stálo mě to nezměrné úsilí. Ovšem po několika toporných objezdech kluziště jsem postupně získávala na jistotě a u desátého kolečka jsem už sebevědomě válcovala i slabší jedince mužského pohlaví. Připadala jsem si jako Martina Sáblíková.
Ale znáte to. Pýcha předchází pád. Zlom nastal v okamžiku, kdy se do mé plynulé jízdy zapojil i zrádný zoubek na přední části brusle. Mohlo to vypadat jako náběh na trojitého rittbergera, ale až tak vysoko jsem nesměřovala. Mé ambice byly prozaicky nízké. Od volného pádu mě zachránilo snad jen pravidelné cvičení jogínských rovnovážných poloh.
Nevzdávám se snadno. Když jsem vše vydýchala, pustila jsem se do dalšího tvrdého tréninku. Usilovně jsem s davem objížděla kluziště proti směru hodinových ručiček a znovu nabírala na rychlosti i na sebevědomí. Jenom mě už trochu píchalo v levém boku. A že se nikdo neměl k tomu, aby zavelel ke změně směru jízdy, vydala jsem se volným prostorem pravotočivě na vlastní pěst. Martina se v tu ránu vypařila jako obláček a opět tu balancovala ta stará známá dvanáctiletka. Je jasné, že jsem nemohla ztratit tvář. Vrávorajíc jsem hodila ne příliš ladnou kličku a rychle se zařadila zpět do hlavního levotočivého proudu. A dělala, jako že nic.
Po hodině intenzivního bruslení jedním směrem jsem usoudila, že napoprvé by to stačilo a v mírném nachýlení k levé straně jsem se vydala ku domovu. Druhý den ráno jsem byla nucena - v rámci zachování životní rovnováhy - obměnit některé své pravidelné cviky. Všechny točivé ásany směřovaly toho dne pouze doprava.
