Můj táta byl svéráz. Navozoval situace vpravdě úsměvné. Tedy
z nynějšího pohledu. Tenkrát v nás klíčila vzpoura.
Táta byl obchodník tělem i duší. Nejen v práci, ale soustavně. To už musí mít člověk v genech, aby tak činil i o dovolené. Když jsme vyráželi na měsíční pouť po Jugoslávii, měli jsme auto naložené až nad střechu. A vezli jsme ledacos. Třeba taky teplomet. Zbytek rodiny nechápal, k čemu nám bude v parném létě na březích Jadranu dobrý, ale už jsme se smířili s tím, že vše má u našeho tatíka nějakou dobře utajenou logiku. Na naše dotazy obvykle reagoval: "Nestarej se". A tak jsme se nestarali.
Když se blížil konec dovolené, začal jednat. Postupně jsme se loučili s valnou částí našeho inventáře. Nafukovací člun, potápěčská výzbroj, skládací židličky, matračky. Došlo i na teplomet. Na rozpálené pláži ho koupil jeden Jugoslávec přímo v pravé poledne.
A když se dobře prodá, je třeba taky výhodně nakoupit. Vybavují se mi už jen útržky. Například černý kožený kabát pro maminku. I po letech jsem za něj vděčná. Ale občas, když mi někdo pochválí jeho elegantní střih, zdá se mi, jakoby mě ovanulo podivné sálající teplo.
Za část získaných peněz jsme nakoupili mimo jiné i několik kilogramů čokolády. Bylo toho nad povolenou míru, proto bylo třeba náklad dobře uschovat. Nejlepší skrýš skýtala objemná, rafinovaně sbalená zahrádka našeho stejšna. Celou cestu jsme trnuli, kdy čokoláda začne stékat po oknech auta anebo, nedej bože, po rukou slídivých celníků.
Nakonec jsme šťastně dojeli až domů bez ztráty jediného dílku čokolády. I když toho bylo na prodávání, nevzdali jsme se jí. Pravda, tvar měla po té strastiplné cestě prazvláštní, ale spolu se vzpomínkami na krásné jaderské pobřeží, chutnala báječně.
A tak jsme byli spokojeni všichni. Tatínek z úspěšného obchodu, my děti, že máme svoji čokoládu a maminka, že dostala módní kabát a že to nervově přežila.
Pokud byste ovšem někdo pochyboval o obchodnickém talentu mého otce, tak se zeptám:
"A kolik teplometů se podařilo prodat vám při 35°C ve stínu?"
