Tak jsem si onehdy ráno pustila rozhlas. Radiožurnál. Vždycky to tak při snídani dělám. Ale buďto byly silné erupce na slunci, nebo špatně vypečený chleba, možná jsem se jenom nevalně vyspala. Plky, plky, samé plky. Předvolební hrátky podbarvené hudebním kolovrátkem.
Tentokrát jsem to ale emočně nezvládla. Však víte, jak těžce hudbu na Radiožurnálu snáším... (viz ABBA, slzy, cibule a diadééém).
Spouštěcím mechanismem mého rozpoložení se stali Chinaski. Hodně se přičinilo i politicko-předvolební zpravodajství: pohádka o štědré ČSSD, o zásadové ODS, šlechetné TOP 09, kamarádské SZ, kající se KSČM, tolerantní KDU-ČSL... Uznejte, na emoční deprivaci po ránu až dost. To pak jednomu zhořkne i ta sebesladší káva.
Ale něco z toho beznadějného rána přeci jen vzešlo. Nápad, jak vyřešit velké voličovo dilema (tedy moje).
Napíšu otevřený dopis všem politickým stranám ucházejícím se o parlamentní zastoupení v příštím volebním období. A svůj hlas věnuji té straně, která dokáže změnit hudební dramaturgii Radiožurnálu. Zabiju tak dvě mouchy jednou ranou. Nebudu se muset v křečích rozhodovat, koho volit a snídat budu za zvuku tesklivého blues, podmanivého etna či povzbudivého rocku.
Ovšem mohla bych si tím zadělat na problém. Co když mě vyslyší strana, o jejíž přímluvu skutečně nestojím. Než TOHLE! *(zvuk nutný), tak to raději Chinaski čtrnáctkrát denně. Ano, takovou oběť jsem ochotna na oltář vlasti přinést.
