Každý ředitel kulturní instituce s jásotem vítá příležitost prezentovat práci jemu svěřené organizace v médiích.
A obzvlášť pokud se ta možnost týká akce nejnavštěvovanější a nejpopulárnější – historických slavností, konaných navíc ve městě památek UNESCO. Stejně tak i já – jsouc 10. srpna telefonicky oslovena redaktorem regionální stanice veřejnoprávního rozhlasu. Po deseti minutách pan redaktor volal znovu s dotazem na moji případnou účast na některé z kandidátek do podzimních voleb. Nikde nejsem – ujistila jsem ho. O šest dní později jsem dostala se znalostí věci vypracované okruhy otázek a z doprovodného mailu jsem zjistila, že jsem za dva dny očekávána přímo ve studiu, kde mě čeká živé vysílání face to face, nikoli přes mobil, jak jsem se původně domnívala. Nicméně jsem si zpřeházela nabitý pracovní program a v den D, tedy 18. srpna s drobným předstihem vyrazila směr krajské město.
Asi v polovině cesty mi zvoní mobil – volá můj redaktor. Jsem na cestě, určitě stíhám – ani nestačím doříct větu a redaktor mi pohřebním tónem oznamuje, že nemohu v rádiu hovořit. Právě prý „zjistili“, že jsem v zastupitelstvu. Ano, jsem, v mém rodném městě Třebíči, ale znovu opakuji, že toto moje dlouholeté angažmá nemá pranic společného s krajskými volbami. Bohužel, taková jsou pravidla - sděluje druhá strana. Otáčím tedy vozidlo těsně před cílem a zklamaně se vracím domů.
Za několik minut zvoní mobil znovu. Opět rozhlas, tentokrát redaktorka. Chtěla si mě prý vyzpovídat před mojí relací, ale od kolegy už ví……. Tak prý jestli bych jí nezodpověděla dotazy ke stejnému tématu aspoň po telefonu. Naživo to nejde a po telefonu ano? Divím se, ale mladý hlas mě uzemňuje odpovědí – MY JSME ZPRAVODAJSTVÍ, MY MÁME JINÁ PRAVIDLA. Nu, dobrá, zavoláme si tedy za deset minut, hluk z auta prý nevadí…… Za deset minut skutečně znovu zvoní mobil, já poslušně odvykládám podrobnosti o nejatraktivnějších částech programu i o změnách, zapříčiněných stavebními uzávěrami v našem městě, rozloučíme se a je vymalováno.
Do své kanceláře se vracím těsně před začátkem plánovaného rozhovoru. Kolegyně na mě udiveně hledí, na počítačích naladěné on-line vysílání, na kamerovém záběru prázdná židle, sluchátka na stole. Čekáme, jak redaktor vysvětlí nepřítomnost hosta, kterého od rána avizovali. Nijak. Pouští reprízu nějaké dřívější relace. Pak přicházejí zprávy. Ale ani tady můj hlas nezazní, jen ona mladá redaktorka vyčerpávajícím způsobem podrobně přetlumočí posluchačům informace, které jsem jí po cestě sdělila do telefonu.
A co dál? Dál nic. Žádný kontakt, žádná omluva. Nic.
Nedalo mi to a prostudovala jsem podrobně Pravidla Českého rozhlasu v souvislosti s volbami do zastupitelstev krajů a do 1/3 Senátu Parlamentu ČR 2016. Ani v celém dokumentu, ani v konkrétním Čl. 6. Pravidla pro zvaní hostů do vysílání jsem nenašla žádný zásadní důvod, proč by řadová obecní zastupitelka, zvolená navíc za „pouhé“ hnutí, tedy nikoli za některou z parlamentních politických stran nemohla informovat posluchače o kulturní akci.
A i kdyby – pro příště bych si dovolila vyzvat vedení veřejnoprávní instituce Český rozhlas, aby zvážilo přidat k obsáhlému dokumentu o tom, co se před volbami smí a nesmí i drobný dovětek o slušném chování.
