Nejen holocaust

Každoročně pořádáme v Třebíči touto dobou vzpomínkovou akci na paměť tragické události z nedávných dějin našeho města - odjezdu květnových transportů s židovskými obyvateli v roce 1942. Připomínku cest bez návratů, vlaků do Terezína. Nebývá to masová záležitost - přijedou rodiny několika málo přeživších, zástupci brněnské židovské obce, nechybí vedení města. Pietní a důstojné vzpomínce dodává mezinárodní vážnosti pravidelná přítomnost izraelského velvyslance a konzula.

Profesionální projevy, memento, obavy z budoucnosti, osobní vzpomínky ........ O krutosti a nelidské zrůdnosti holocaustu toho bylo řečeno a napsáno hodně. Já se však každoročně v tyto dny zamýšlím nad jiným příběhem, který jsem před několika lety na neformální části této akce vyslechla. Nad příběhem děvčátka, které přežilo. Přežilo terezínské ghetto i následné deportace do několika koncentračních táborů. Přežilo hrůzy, které se snad ani přežít nedají - a vrátilo se domů. Domů? Nastalo další trauma, možná ještě děsivější, než to válečné. Nikdo na mladinké děvče nečekal, nikdo je nevítal, nikdo z něj neměl radost. Z blízké i vzdálenější rodiny nikdo nepřežil, v důvěrně známých domovech již žili jiní lidé. Cizí a nepřátelští, viditelně se obávající o "svůj" nový nemovitý i movitý majetek. Dívenka pochopitelně nebojovala. Neměla sílu, neměla zastání. Odešla a už se nevrátila. Nebyl to výjimečný případ. Poválečné roky byly složité a ne všichni se s nimi dokázali vypořádat se ctí. Ale i tuto nelichotivou stránku naší historie je potřeba si připomínat. Právě proto, aby se ani ona už nikdy neopakovala.