2. část volného pokračování.... "To snad ne? Si snad děláte srandu? To jako myslíte fasádu?" A k tomu navíc - "Ať žijí slimáci !" ???
ZA DOMOV LEPŠÍ A KRÁSNĚJŠÍ
Další předsvatební přípravy pokračovaly na jaře velkým nákupem semínek okrasných květin, kterými jsem mínila zaplavit zahradu, aby se v září ukázala v plné kráse. Zahrada byla vždy moje láska.
Manžel měl trochu jiné plány. Jelikož byl prozíravý, vloni vypověděl jednomu z našich synů stavební spoření a rozhodl se náš dům zvelebit. Svolala se velká rodinná porada, jelikož ke zvelebování toho bylo opravdu hodně. Já jsem preferovala opravu chodby, stropu a koupelny, čili opravy vnitřní. Byla jsem ovšem přehlasována opravami vnějšími a bylo rozhodnuto, že se bude dělat nová fasáda.
Při slově „fasáda“ na mě šly mdloby. Brblala jsem, že už to vidím, že se čtrnáct dní před svatbou sundá lešení a já budu na poslední chvíli čistit a upravovat pošlapanou zahrádku a o kytičkách si mohu nechat jen zdát. Byla jsem ujištěna, že tomu tak nebude a nakonec se moje prognóza opravdu nevyplnila. Ale o tom až později.
Přizpůsobila jsem se nové situaci a semínka zasela do truhlíků, aby byly nachystány k pozdějšímu transportu na své místo v zahrádce. Kolem domu, místo divizen a slunečnic, vyrostlo lešení...
Nutno podotknout, že klika protěžující fasádu, měla pravdu. Až když člověk nefungující věc opraví, teprve zjistí ten obrovský rozdíl. Nehledě na prázdninovou romantiku, kterou nám soužití s lešením poskytlo. Vždycky jsem si přála balkón. Najednou bylo přání splněno. Dát si odpolední kávu ve vršku štítu našeho domu… Vlézt si oknem na lešení a vyvětrat peřiny na zábradlí… O nových pohledech na naše městečko a příjemných chvílích při letních večerech na společné podlážce s manželem, ani nemluvě…
CHVÁLA SLIMÁKŮ
Miluji svou zahradu. V době, kdy byly děti malé, byla nejkrásnější. Člověk neměl čas se o ni starat a tak se rostlinky množily a semenily samy. A protože je nikdo jako malé neusměrnil, vykvetly do krásy a mě nezbývalo, než žasnout, když už jsem jednou za dva měsíce vytrhala plevel, který přerůstal i trvalky vysokého vzrůstu. Nepodmaňovala jsem si tehdy já zahradu, ale příroda si podmaňovala mě. Zahradničení to bylo sice riskantní (taky nemuselo vyrůst vůbec nic, krom plevele), ale nádherné.
Před svatbou jsem si ovšem netroufla na pochybné podnikání a rozhodla jsem se vsadit na jistotu.
Příprava na svatbu počala brzy zjara nákupem semen a semínek, jelikož jsem učinila rozhodnutí, že v září bude zahrada pokryta záplavou květů. Semínka jsem vysela do truhlíků záměrně o něco později, než je obvyklé, aby hlavní kvetení proběhlo začátkem září. Tudíž truhlíky nemusely strašit ve skleníku a dýchaly teplý vzduch již venku. Semínka se měla čile k světu a rostlinky se řádkovaly. Pak ale pár dní pršelo a lístky jakoby se vytrácely... Než jsem se vzpamatovala, byly pryč. Ou ou! Co to? Jó - slimáci si pochutnali… Potvory!
Nastalo horké léto. Čím bylo tepleji, tím více se proměňoval můj vztah k těm slizkým tvorům – od beznadějného vzteku k smířlivému přijetí. Čím dál vděčněji jsem vzpomínala na slimáky. Nebýt jich, běhala bych každý den s konvemi a zachraňovala žíznivé rostlinky. Takhle jsem byla v klidu, nebylo „co“ zachraňovat. Nebylo „co“ pošlapat a poválet lešenářskými trubkami. Prostě zahradní pohoda! Letní vedro navíc způsobilo, že nerostlo mnoho plevele a trávy a na záhoncích vydrželo jen pár suchu odolných trvalek. Tudíž ani plení kytiček nebylo zapotřebí. Ta „Příroda“ to tentokrát fakt dobře vymyslela.
Týden před svatbou, ano čtete dobře. TÝDEN PŘED SVATBOU se uklidilo lešení a – rozpršelo se. Déšť smyl omítku a prach z trávníku. Povadlé květiny se zmátořily a vykvetly. Zahrada byla opět krásná.
