... kdo chvíli nechce číst ani o rouškách ani o mytí rukou a třeba potřebuje rozesmát... ...podobně, jako kdysi budoucí prvorodička, jsem se chtěla těšit na nastávající akt...
MOJE PRVNÍ PRVNÍ SVATBA
Myslím, že fenomén svatby člověk nepochopí, dokud sám nějakou nepřipravuje. Prožít si svou první svatbu, na které jsem jednou ze dvou hlavních osob, je krásné. Stojíte na počátku velkého dobrodružství, jako já před 26 lety. Ale chystat svatbu je dobrodružství samo o sobě a navíc může být prožito, zcela bez výčitek a katolicky pravověrně, několikrát. To jen tak na vysvětlenou pro ty, kteří by se domnívali, že do nadpisu se vloudila chybička.
Svatbu naší dcery jsme se rozhodli opravdu naplánovat. Podobně jako kdysi budoucí prvorodička byla jsem rozhodnuta věci neponechat náhodě, ale všemi přípravami jsem se chtěla těšit na nastávající akt.
SVATEBNÍ MATKA
Jedna z prvních otázek, které mi prolétnou hlavou, když se chystá nějaká větší akce, je: „Co si vezmu na sebe?“ Já vím, je to přízemní, duchovní náboj pro některé naprosto nulový, ale já jsem žena a nestydím se za to. Tentokrát jsem si odpověděla hned. Ve skříni mám docela hezké věcičky, nic nového shánět nebudu, nejsem až tak důležitá (malý vnitřní boj přesto nastal ve chvíli, kdy jsem zpochybnila konzervativní hlas svědomí, které tvrdilo, že svatební matka má vypadat usedle a že ta sukně z maminčina pohřbu je pořád jako nová a mé druhé já prosazovalo ty úžasné minišaty... Manžela jsem se raději nezeptala, vím, co by mi řekl...).
A tak bylo rozhodnuto, že nové šaty potřebují dcery. Udělaly jsme si dámskou jízdu a vyrazily do víru velkoměsta. Nebudeme to nechávat na poslední chvíli.
Nic.
Nic, co by padlo do oka,
nic, co by splňovalo představy,
nic, za co by stálo utrácet tolik peněz.
„Tak aspoň svatební boty pro nevěstu,“ žadonila dcera. „Tyhle jsou pěkné a úžasně pohodlné, ale potřebovala bych menší číslo.“ Jo, na Popelky je dnes těžké něco sehnat. „Podívej, mají je i v černé.“ Vklouzla jsem do nich. Už roky sháním pohodlné černé lodičky.
„Ale ne, na svatbu mám v plánu si vzít své kultovní maturitní baťovky kupované přímo v Gottwaldově. Dala jsem za ně tehdy celých 240 Kč, což byly dvě měsíční splátky za privát!“ Pravil rozumný hlas v mé hlavě.
Ale druhý našeptával: „Jsou sice pěkné, ale otevřené. Elegantní lodičky, to je přece něco jiného. Toužíš po nich už tolik let.“ Která myšlenka je ta správná? Není to hřích kupovat si něco, co nutně nepotřebuji?
„ Mami kup si je. Zasloužíš si nové boty“. Ozvala se dcera.
Zatajil se mi dech. Měli poslední pár v mé velikosti.
Cestou na autobus jsme prošli kolem jakéhosi obchůdku. Za výlohou výprodej kozaček. „Holky, mě se rozlepily boty, já potřebuju na příští rok nové. Lodičky mě sice hřejí u srdce, ale v zimě mi to bude houby platné.“ Dcery otráveně otočily oči v sloup, ale přesto poslušně naklusaly se mnou do obchodu. Kozačky teplé, vysoké, jaké jsem si vždycky přála, a za příznivou cenu. To byla skutečnost, ne sen. Než jsem vyzkoušela velikost, přinesla mi dcera troje šaty:
„Mami, nechtěla bys na svatbu nové šaty? Podívej, co tu mají hezkých věcí.“
Nesnáším nakupování a zkoušení. Neumím to. Babička byla švadlena, dědeček krejčí a všechno jsem mívala šité na míru a podle vlastních přání. Nikdy mi v obchodě nic nepadne. Přesto jsem vlezla do kabinky, protože šaty vypadaly opravdu pěkně.
„Máme chvilku času, tak si je zkusím jen tak.“ Všechny šaty mi padly jako ulité a prodavačka nosila další a další, jedny hezčí, než druhé. A já – v nich byla - krásná. Došlo mi, že Ten, co šatí polní lilie, mi ten obchod strčil pod nos. A že chce, abych měla na svatbu své dcery nejen nové boty, ale i nové šaty a byla krásná a šarmantní.
Do odjezdu autobusu zbývalo pár minut. Ze spousty krásných šatů jsme s holkama vybrali ty nejhezčí. Na zastávku jsme se přihrnuly se třemi taškami – lodičky, kozačky, šaty – a všechny byly pro mne.
A tak se půl roku před svatbou odehrály naše první svatební nákupy. Šéf všech režisérů mi přepsal scénář a já jsem poslechla a nechala se obdarovat. Přitom mi tak nenápadně sdělil, že:
„Role svatební matky JE důležitá!“
