Kdy je člověk sám sebou a kdy už se stává někým jiným? „...a byli před sebou nazí“. I to je jedna z definic manželství.
Princezny, kovbojové, čarodějnice, vodníci i rytíři, všechno, co si račte přát, se tento týden hemžilo našimi městy, městečky a vesnicemi.
Když už člověk na sebe něco nahastroší či navleče, jakoby se sám na chvíli stal tak trochu někým jiným. I když – kdy jsme opravdu takoví, jací jsme? Většinou, aniž by člověk cíleně chtěl, na sebe za celý život pár převleků navěsí. Jdu do práce a navlékám si masku paní učitelky, příjemné úřednice či pohodové kolegyně. Nakupuji a maska usměvavé zákaznice to jistí. Než se vyfotím, na obličej si namaluji někoho pěkného… Namítnete, že kecám. Že člověk musí být v jádru dobrý, přetvářku by každý poznal. Ano. Ale ruku na srdce. Nemáte někdy chuť na prodavačku vypláznout jazyk, dětem říct, ať už vám dají pokoj a do práce zavolat, že jste unavení a dnes nikam nejdete? Přesto se přemůžeme a „maska“ nám pomůže naši roli odehrát se ctí a únavou odpadnout až večer ( otevřeně přiznávám, že po ránu vypadám docela jinak, než na úvodní fotce). Doma často hraji roli přísné maminky, i když mé měkké srdce by jim nejraději všechno povolilo.
Je osvobozující, když máte někoho, před kým nemusíte nosit žádný divadelní kostým. Před kým nemusíte nic skrývat, ani si hrát na někoho jiného.
„A byli před sebou nazí“. I to je jedna z definic manželství. Neznamená jen tělesnou nahotu, ale i duševní. Neskrýváte nic jeden před druhým. Nemalujete si hezčí obličej, ani charakter. Najdete odvahu ukázat všechny svoje karty. Je úžasné, když vás druhý přijímá takové, jací jste.
Možná i to je smysl karnevalů, převleků a taškařic.
Být na chvíli někým jiným, aby pak člověk dlouho mohl být sám sebou.
Možná je to příležitost zamyslet se, jaké masky na sobě nosíme, proč, a jestli není dobré některé zahodit.
