Vše bublalo, škvířilo se a čmoudilo podle plánu, než... A tak tu sedím, v tom mrazivém únorovém popoledni, mou kuchyní fičí severák a na řasách se mi pozvolna usazuje jinovatka...
Dcera odjela a já jsem se rozhodla, že uvedu do života naší rodiny pokrm, kterým chtěla obohatit náš jídelníček.
Nachystala jsem si všechny suroviny, dokonce žádné nechyběly (skoro, ale všechno se dá nahradit) a s chutí jsem se pustila se do vaření, abych udělala radost té hladové smečce, která se každý pátek sjede z internátů , kolejí a privátů a natěšeně vtrhne do naší kuchyně.
Vše se vařilo, dusilo, prskalo i syčelo podle plánu. Jen do té chvíle, než mi chvíle vybyla. A to je zrádné. Volných pět minut, kdy jsem chtěla nechat trochu odpařit tekutiny, jsem využila k vynesené odpadkových košů: „Cácory jedny, zase se jim nechtělo třídit odpad“. Vybírala jsem z koše papír s plasty, co tu zbyl po dcerách. Třídění je moje „úchylka“ a tak jsem se jala napravit pochybení svých dětí s takovým nasazením, že jsem zapomněla na bublající omáčku. Následné usilovné míchání začalo odhalovat černou připálenou placku na dně. Ne nadarmo můj muž říká, že dokážu nemožné. Třeba připálit omáčku na teflonu, kde se zaručeně nikdy nic nepřipaluje.
Z meditace nad vlastní šikovností mě vyrušil pach připékajícího se čehosi: „ Úplně jsem zapomněla, že dusím ještě rýži! Ano, dle návodu dcery – ta úžasná, drahá rýže, která se nikdy nelepí !!! Já jsem dokázala, že se lepí a dokonce místy mění barvu.
Bublavost omáčky spolu se zvukem odsávače způsobily, že jsem přeslechla syčení odpařující se vody a rýži jsem nechala jet stále na plný výkon. A tak si hraji na Popelku a vybírám místa, kde rýže zůstala bílá. No, skoro půlku jsem zachránila, ostatní se máčí ve vodě s krásně hnědou patinou, aby se chudák hrnec dal aspoň jakž takž vydrhnout.
Z vybublané omáčky vybírám černé kusy, které jdou nabrat a u ostatních se tvářím, jako že je to pepř. I když ten kayenský, co jsem to s ním pěkně přehnala, je červený. Ostatně v té pálivé směsi to bude asi už úplně jedno.
Každopádně - překvapení mistra kuchaře, se dnes koná !
Pokud se mi podaří vyvětrat kuchyň….
Ostrost pokrmu totiž znemožňuje uklidit můj pokus do psí misky. Tudíž by někdo z potomků, popřípadě manžel, mohl konstatovat, že „to ani pes nežere…“.
Jestli opravdu láska prochází žaludkem, divím se, že ještě nosím na ruce snubní prstýnek. Vaření nikdy nebyl můj koníček, možná nanejvýš kobyla. A občas pěkně jankovitá.
No nic. Ze stresu je nejlepší se vyspat nebo vypsat. A tak datluji do počítače a začíná mi být nějak teplo. Nějak víc teplo. Áááá - to jste mi nemohli připomenout, že jsem ze zbytků v lednici uplácala navíc jednu pizzu a využila rozpálené trouby a strčila ji tam? Ten uspokojivý pocit dobré hospodyňky, která zdárně zužitkuje všechny zbytky včetně zbytkového tepla, zakončila černá placka, kterou jsem momentálně vytáhla z trouby. Vůně až moc dobře uvařené rýže přebila i pečící se pizzu a tím pádem se nespustil čichový alarm. Tady už to pepřem neokecám!
Naštěstí díky třídění odpadu zbylo místo v popelnici. A pak že nejsem dobrá hospodyňka...!
A tak sedím v kuchyni, zachumlaná v kabátě, v tom mrazivém únorovém popoledni a větrám o sto šest. Pevně věřím, že moje děti i manžel, jsou natolik vnímaví, že chápou, že vůně a teplo domova, má mnohem hlubší význam, než se na první pohled, či čich, zdá.
