Eutanazie

Důstojná smrt nebo rafinované zlo?  Kdo rozhoduje, co je správné a co ne? My, páni tvorstva ? Poručíme větru, dešti ? Poslechněte si příběh, který se skutečně stal.

„Úroveň lidské společnosti se nehodnotí tím, kolik hmotných statků vyrobí, ale jak se stará o trpící, nemocné, opuštěné a staré lidi.“

Čekali jsme seschlou nemohoucí stařenku. Přišla milá a čiperná babča.  To byl první dojem z návštěvy u čtyřiaosmdesátileté paní, kterou  v roce 1964 poslali umřít do ústavu v Milešově. Říkejme jí třeba Monika. Tehdy jí bylo třicet jedna roků.

První příznaky Moniččiny nemoci se začaly objevovat již před maturitou. Na pedagogické škole hrála na housle a prsty ji přestaly poslouchat. Musela houslí zanechat. Stav se postupně zhoršoval. Diagnóza zněla: „ Skleróza multiplex“. Ve třiceti jedna letech byla ochrnutá na obě nohy. Rok a půl nevstala z postele. Lékaři ji odepsali.  Na její naléhání jí dali doporučení do Milešova u Lovosic, kde sídlila interna II., Litoměřické nemocnice. Počítali s tím, že její život již nebude dlouho trvat: „Jak mě nesli na nosítkách do sanitky, zaslechla jsem, jak doktor říká: „Takový mládí a my to posíláme pod Milešovku umřít.“

 Dnes bychom jí to možná “usnadnili“ právem na „důstojnou smrt“. Skončila by jí muka tělesných i duševních bolestí, vždyť:  „Svoboda je vyšší hodnotou, než život, “ jak kritizuje  v článku „Setkání se Zlem“ pan Robert Huneš, který mě inspiroval k těmto řádkům. Paní Monika rozdává úsměvy a naději lidem kolem sebe. Přes prognózy lékařů neumřela a dnes je jí úctyhodných a obdivuhodných 84 let. Jak je to možné?

 22. ledna 1964 odvážela Moniku sanitka z nemocnice v Ústí. Dovezli ji silně podchlazenou, protože sestře bylo líto poslat s ní víc dek na zabalení jejího nemohoucího těla. Ona sama vypráví:

 „Od toho konce ledna jsem nevěděla, že existuju. Byla jsem v  bezvědomí.

Když jsem se probrala, zazvonila jsem  a  sestra běžela pro doktora. Přišel doktor a  první otázka u každého pacienta byla:  „Co je dneska za den?“ 

Já jsem říkala:“ No já nevím, jestli jsem usnula včera nebo dneska.“

„No tak měsíc, který je?“ 

Věděla jsem, že mě odváželi 22. ledna, tak říkám: „ No, leden.“

 „Tak se podívejte do okna,“ řekl doktor.  Okno jsem měla za zády. Otočila jsem se.

 Venku odkvétaly kaštany…

Postupně jsem přicházela na to, v jakém jsem vydání.  Kolena vztyčený, na patách jsem skoro seděla, tak to bylo všechno ztuhlý a zkroucený.

Takhle mě 4. září 1964 přivezli do Milešova.

Byla jsem odepsaná. Doktoři mi říkali, že s tím musím počítat, že už se nikdy po svejch pohybovat nebudu.

Vysypali mě na postel. Dělala jsem tehdy řečtinu, měla jsem otevřenou knížku, ale já viděla jen bílej rámeček a kolem černej tisk slitej dohromady. Všude bylo černo. Toužila jsem, aby už byl konec. Abych už nebyla. Čekala jsem, že to nastane každou chvíli.

 Přišel rehabilitační bratr Václav. Velký nos a jiskrné oči. Představil se, že je zdravotní bratr a že bude sestrám se mnou pomáhat. Já byla ubulená. On říká: “Neplačte, vždyť nějak to dáme dohromady, že ten život bude snesitelnej.“

No já jsem vybuchla: „Copak takovýhle život má cenu?  Vždyť  jsem odepsaná ze všech stran! Copak má takovejhle život smysl ?  A ještě o něj usilovat, aby se to zlepšilo?“

 „Ale každý život má smysl. A čím ubožejší, tím…“ Zůstala jsem na něj koukat.

„Každý život má cenu.“  Řekl mi s takovým povzbuzujícím úsměvem. Byla to šerá, ponurá místnost, venku bylo zamračeno, ale po těch slovech, jako by vyšlo slunce. „Vlil do mě naději“.

„Byl to moment, pro to slova nemám.  Byla jsem troska a už toužila, až nebudu. Počítala jsem s tím každou chvilku, když mi to i ten doktor potvrdil. Tak jsem si říkala, no už aby to bylo. Když mě vysypali na tu postel, ouzkej pokoj, tmavej, byl takovej zamračenej den, a teď takový sluníčko. Úplně se to všechno změní. Jako když vás z nějaké pohromy přenesou do nebe.“

Než se mohla Monika postavit na vlastní nohy, trvalo dlouho. Celých šest let pobývala v ústavu. Když ji poprvé v Milešově vážili, že už se trochu spravila, měla 33 kilo. Nohy neovládala vůbec, ruce částečně. Několikrát denně prováděl bratr Václav rehabilitační cvičení, později cvičila i sama.

„Bylo cítit, že dává něco víc, než jenom ošetření.“

Cvičení nebylo jednoduché ani příjemné. „Někdy jsem bolestí i omdlela. Ale jaká byla moje radost, když jsem o berlích mohla dojít do kvetoucího sadu.“  Ještě v ústavu začala dokonce plést svetry a dnes ani s rukama nemá problémy.

 „Každý život má cenu.“ 

 Naslouchali jsme jejímu vyprávění se zatajeným dechem. Ukazovala fotografie, ze kterých se usmívá třicetiletá okatá kráska s tmavými kudrnatými vlasy. Dnes je z ní nádherná zralá žena. Ve svém požehnaném věku 84 let, jí oporu poskytuje pouze malá dřevěná hůlka. Hravě si vybavuje všechny detaily ze svého života. Nejen to, co bylo kdysi, ale i to, co se událo včera a předevčírem.

Kdejaký úředník a poslanec by paní Moniku klidně vymazal ze světa pod záminkou důstojné smrti a svobodného rozhodnutí.

Jedním podpisem by škrtnul padesát tři, šedesát, sedmdesát…, let života.

A možná i víc.

 Kdo ví…

Jsme lidé, kteří nosí smrt nebo naději… ?