Vážení, nedávné rozhodnutí Ústavního soudu mne dost pobouřilo, protože postrádá logiku a především mění pravidla hry zvané volby v průběhu mače. Proč je to špatně a o co vlastně jde, se pokusím ze svého pohledu vysvětlit.
Jistě shodneme na tom, že volby jsou v demokratické společnosti velmi důležitý prvek, byť se osobně domnívám, že politici zájmy voličů a jejich skutečné potřeby nereflektují. Že jde vlastně o to, kdo uzavře jakou zakázku, z které bude mít profit, kdo kam a jak dosadí svého člověka. To co potřebuje volič a co vnímá je možná desáté kolo u vozu. Za pravdu tohoto tvrzení mi dává fakt, že 35 - 40% voličů se k volbám nedostavuje- Někteří z objektivních důvodů (nemožnost volit ve všech volbách z kteréhokoliv místa v republice na voličský průkaz, aktuální zdravotní stav, výskyt mimo obvod a podobně). Častějším důvodem pro neúčast ve volbách , je však buď nespokojenost voličů, zjištění, že jejich skutečné zájmy, potřeby nebo aktuální pohled na svět nikdo nehájí, nelze opomenout i frustraci. Po překonání těchto faktů mnozí z nás tedy nakonec zamíří k volební urně a jednou za období (což je žalostně málo) vyjádří svou politickou vůli.
Hra dle pravidel, ale jakých?
Problém je v tom, o co jde ve volbách. Nedávnérozhodnutí Ústavního soudu o zrušení části volebního zákona znamená, že nahrává malým stranám a znevýhodňuje toho, kdo volby vyhrál. To je něco, nad čím stojí zato se velmi výrazně zamyslet, Protože se musíme zeptat na to, o co jde a nebo nejde. Jde o to být nejlepší nebo nejsilnější, mít co nejvíce mandátů, vyhrát volby, a spoluutvářet obraz této země a ideálně s voliči, a nebo jde o to, hledat co největší názorovou shodu, bez ohledu na vlastní výsledek, s tím, že s někým dalším bude strana A + B + C silnější (mocensky) než strana D + E ? Jestli je v pořádku dle Ústavního soudu druhá varianta (jako že dle mého názoru v pořádku není), pak se nevyplatí vyhrát volby. To je vlastně popření soutěživosti idejí , a zjišťování, chcete-li reflexe toho, jak je která idea rezonující u voličů, a v posledku vlastně smazávání rozdílů mezi politickými stranami. Ústavní soud vlastně řekl, že nezáleží na výsledku voleb (tedy jistě přímějšímu vyjádření voličů), ale na dohodách, na to kdo komu ustoupí, aby společně někoho jiného eliminovali. Tedy ne boj za něco, ale proti někomu, to je zcela jiná pozice. Jenže ta dohoda už vlastně nezohledňuje ty prvotní ideje a zájmy voličů a vlastně z jejich vůle vzniklých stran a hnutí. Jinými slovy, jde o posílení vydíracího potenciálu koaličních partnerů (termín kdysi použil M. Kalousek), jde o posílení role "bytí závažím na miskách moci", jakýmsi kardinálem Richelieu. Taková myšlenka je sice možná, ale dovolte mi říct, že není správná. Je to asi totéž, jako ve fotbale hrát na remízu, hrát na postup místo toho chtít vyhrát a chtít zvednout nad hlavu pohár. Navíc, tento krok umenšuje sebereflexi stran a názorů, protože vlastně říká, že to, že nás volí málo lidí je vlastně v pořádku, nic se neděje, jedeme dál, místo toho, aby se strana snažila nad svou koncepcích zamyslet a vnímat skutečné potřeby voličů. Dokonale tomuto výkladu nahrává i skutečnost, že vlastně z úst stran, kterým toto rozhodnutí pomůže jsem neslyšel nebo nečetl myšlenku, pojďme vyhrát volby!
Dost možná, že si někdo uvědomil, že je velmi nereálné, aby ve Sněmovně setrvalo devět politických uskupení. Je před volbami, a strany a jejich šéfové si nepohybně uvědomují, že podle stávajícího systému někomu hrozí, že si vytáhne populárního černého Petra, neb nemá podporu voličů. Těch stran, které jsou na hraně je hned několik. (KDU-ČSL, ČSSD, KSČM, STAN, i TOP 09). Nemohu si pomoci, ale jednoznačně za tím vidím touhu posílit svůj vliv, dokud to lze.
Mylný výklad rovnosti
V souvislosti s touto událostí jsem chtěl vidět vyjádření premiéra Babiše, žel Bohu jsem jej promeškal. Což už jsem bohužel nepromeškal bylo vystoupení emeritního soudce pana Balíka. Byl jsem naprosto zděšen a konsternován jeho tvrzením, že menšina má právo státi se většinou. To je něco, co odporuje matematice a logice. Chtělo by to zřejmě pro pana doktora reparát z matematiky, neřku-li z logiky.
Menšina totiž nikdy není matematicky většinou. Tři nebude nikdy větší než pět, chcete-li pět bude vždy více než tři. Jestliže menšině dám roli většiny, pak prostě popírám, že většina je většinou a menšina menšinou.
On si totiž pan soudce Balík spletl jednu věc. My jsme si rovni co do práva hlasovat, hlasovat můžeme totiž na základě věku a občanství a z něj vyplývajícího volebního práva. Ovšem nemůžeme si býti rovni z hlediska volebního výsledku. Vždy někdo vyhrává, a my jej vlastně za vítězství potrestáme. To je něco, co se příčí logice. Odměnit vítěze je v pořádku, potrestat jej v pořádku není.
Zatmění a kompetence?
Není bez zajímavosti se krátce zastavit u faktu, který rovněž pan Balík zmínil a sice, proč je to řešeno až teď. Pan Balík argumentoval tvrzením, že kde není žalobce není soudce. To má sice pravdu, ale je potom otázkou, proč tuto chybu neviděl sám Ústavní soud a neupozornil na ni sám, jinými slovy, co vlastně tak dlouhou dobu soud dělal? A proč tuto chybu neviděli samotní soudci při vzniku toho zákona? Nebyl to náhodou pan Rychetský, který byl pod volebním zákonem, i samotnou Ústavou podepsán jako jeden ze spolutvůrců? Jak to, že ji nyní vidí (byť si myslím, že o chybu nejde) a neviděl ji dříve? Lze se zcela oprávněně domnívat, že ÚS rozhodoval na základě politické objednávky těch, kteří si, jak jsem výše napsal uvědomují, že by u dalšího politického směřování nemuseli být.
Častou námitkou, kterou slýchám je, že je to opatření proti vládě silné ruky. Je dost zajímavé že v kolébce moderní demokracie v Británii a nebo USA jsou dvě strany nebo uskupení celá desetiletí, a nikomu to nevadí, nikdo se vůči tomu nevymezuje. Proč by ta silná vláda měla vadit?
Závěrem ještě velmi krátká úvaha, jestli vůbec Ústavní soud byl oprávněn takto rozhodnout. Nejsme si tím jist, protože Ústavní soud je primárně od toho, aby zákony byly v souladu s Ústavou, také změnit nebo prohlasovat ústavní zákon vyžaduje jinou míru většiny než běžný zákon. Co se stalo je však jednoznačně politickým rozhodnutím, které někomu pomůže, zatímco jiného poškodí. Ano, můžeme se tedy domnívat, že vzhledem k tomuto rozhodnutí je Ústavní soud třetí komorou Parlamentu, o to je to horší, že nevolenou.
