Seděli jsme jednoho letního podvečera na zahradě a vychutnávali si klid a pohodu, vylepšenou douškem bílého vína, když se z nedalekého křoví vynořil Barabáš. Už podle prvního tónu jeho zamňouknutí jsme poznali, že má plnou pusu. A taky že ano. Nesl si pěknou, středně velkou myš, tak akorát do kocouří tlamky.
„Ta to má spočítaný“, pomyslela jsem si. Barabáš si myšku položil do trávy, chvíli se na ni zamyšleně díval, a pak do ní začal šťouchat prackou. Myš chvíli nereagovala, ale pak nečekaně rychle vyskočila a vyrazila vpřed zběsilou rychlostí. Dva kočičí skoky a byla zas v tlamě. Kocour se spokojeně natáhl, myšku opatrně položil do trávy, a čekal. Myš opět chvíli předstírala, že je mrtvá, a kocour předstíral, že ho to nezajímá. Pak se myška vymrštila přímo vzhůru a opět začala prchat.
Tuhle hru známe, a víme, že Barabášovi vydrží dlouho. Většinou tak dlouho, jak dlouho vydrží ta myš. A tak jsme se vrátili zpátky k výhledu do krajiny a ke skleničkám s vínem. Po chvíli mě ale zaujal pohyb, který jsem zahlédla koutkem oka, a tak jsme se opět otočili k Barabášovi s myší. Hra pokračovala se stejnou intenzitou, ale při posledním pokusu o útěk si to myška zamířila přímo k zídce na okraji zahrady a začala na ni šplhat. Barabáš ji sundal těsně před vrcholem jediným mávnutím tlapky.
„Kam tam leze, trdlo. Vždyť to je jasná past!“ říkali jsme si. Zídka je vysoká jen asi půl metru a není ani o moc širší, z druhé strany ale měří nejméně čtyři metry. Pro malou myšku to musí být bezedná propast, alespoň jsme si to mysleli. Myš ale trpělivě počkala na další vlnu Barabášova předstíraného nezájmu a opět naprosto záměrně začala rychle šplhat na zeď. Překonala i malý převis na jejím okraji, tvořený vrchní deskou – a bez jediného zaváhání se rozeběhla k okraji a skočila dolů. Překvapený Barabáš vyskočil na zídku a podíval se dolů jen proto, aby zahlédl myší ocásek, jak mizí v podrostu.
Mě v tu chvíli velmi připomínal Toma ze známého kresleného seriálu. Kdyby se myšák na vrcholku zdi těsně před svým hrdinným skokem do neznáma otočil, a praštil ho po hlavě baseballovou pálkou, nemohl by být dojem dokonalejší.
Michael ale přišel s jinou teorií. „Je to myší James Bond.“ prohlásil bez váhání. „Měl na zádech malou kapsičku a v ní složený vrtulník.“ Oba jsme se ale shodli na tom, že to myška opravdu měla dobře spočítané.
Bavili jsme se na účet Barabáše ještě hezkou chvíli, když se začalo pomalu stmívat. Kolem hlavy se nám náhle zatřepetala tichá okřídlená a tak trochu tajemná bytůstka. A nám to došlo. Kdepak Jerry nebo James Bond. Ta myš byla Batman!
